Co vás přivedlo do Vilémovic?

Hrál jsem nižší soutěž v Rakousku, kousek za hranicemi. Poslední dva roky jsem vůbec netrénoval, jezdil jsem vyloženě na zápasy, domácí jsme měli v pátek od osmi večer, venkovní se někdy kryly v neděli s trénováním ve Zbrojovce, ale někdy se to dalo propojit. Asi před rokem jsem si řekl, že už budu hrát v České republice. Docela dlouho se známe s Jarou Grégrem (předseda klubu – pozn. red.), který zajišťuje fungování fotbalu ve Vilémovicích. Viděl jsem, že tam hráli kluci jako Paťa Siegl, Zdenál Valnoha, v létě přišel Švanci. Domluvili jsme se, že tam budu hrát. Těším se na každý zápas.

V první fotbalové lize jste odehrál 268 utkání a vstřelil 23 branek. Není vám I. B třída ještě malá?

Člověk má obrovskou chuť, ale už jsem čtyři roky nebyl na tréninku, což mi chybí vzhledem ke kondici, abych si osahal hřiště. Jsme ve Vilémovicích domluvení, fakt nedávám tréninky. Potkal jsem tam super partu kluků v kabině i lidí kolem, hodně mě to tam baví. Samozřejmě jsme trochu starší mužstvo, Pepa Maška i Patrik Siegl mají čtyřiačtyřicet let, já se Švancim přes čtyřicet, Martin Kasálek je taky čtyřicátník. Myslím, že i tak dokážeme hrát proti soupeřům dobrý a produktivní fotbal. Byť je pravda, že s mladými, běhavými kluky je to těžší.

Popište tempo vašeho fotbalu.

Jsou tam rychlé náběhy, dáváme branky. Není to ve stoje, že bychom neběhali a hráli pouťové zápasy. Docela to má tempo, akorát náběhů není zase tolik, kolik je potřeba.

Změnila se s nižší soutěží vaše role na hřišti?

Ta je pořád stejná. Nevím, zda bych zvládl hrát někde jinde. Jsem uprostřed hřiště. Zatím jsem moc branek nedal, na některé jsem přihrál, ale čekám od sebe víc gólů.

Jak k vám přistupují soupeři, snaží se na vás vytáhnout?

Není to tak, že mají přehnaný respekt, chtějí se vytáhnout a co nejvíc mi hru znepříjemnit, ale to je v pořádku. V některých zápasech na mě hrají osobku, nic proti tomu nemám. Chápu je, jako trenér bych svůj tým možná proti nám postavil stejně. Soupeři si víc všímají mě, Švanciho, taky Sigiho, i když je stoper. Vědí, že má dobrou rozehrávku, stoupají si před něj a snaží se ho bránit. Je jen na nás, jak se s tím dokážeme vypořádat.

Spoluhráči vám vykají?

To ne. Pochopili hned od začátku, že jsme jeden tým, hrajeme spolu a nesnesl bych, aby mi někdo vykal, to na hřiště nepatří. I když jsou někteří kluci třeba o dvacet let mladší, pořád hrajeme spolu a je správné si navzájem tykat. Jedna věc je respekt, ale jako spoluhráči v jednom dresu máme normální vztah. Nevidím žádný problém. Máme v mužstvu spoustu dobrých fotbalistů, kteří přispívají k tomu, že se nám daří.

Jaké mají Vilémovice ambice?

Chceme postoupit. Každý sportovec má mít cíl, aby se posunul výš. Není to podmíněné tak, že musíme za každou cenu postoupit, ale víme, že máme kvalitu, abychom hráli o přední příčky. Pokud bude šance jít výš, nezříkáme se jí.

Když máte před sebou Petra Švancaru, musíte na něj křičet, aby se vracel?

To je velká samostatná kapitola. Máme spolu nadstandardní vztah, hodně kamarádský. Na hřišti mu to dozadu moc nejde, ale vynahradí to směrem dopředu, dokáže branku vstřelit i připravit. Těžko se změní, ani úplně nechce. Tak to je a věříme, že budeme fungovat.

Jako trenér vedete výběr Zbrojovky Brno do devatenácti let. Co vám koučování přináší?

Na konci měsíce dodělávám závěrečné zkoušky k nejvyšší licenci. Vrhl jsem se na trenérskou kariéru, je to fotbal ze druhého břehu, jak říká John Uličný, ale velmi mě to baví. Můj fotbal na hřišti šel víceméně do pozadí, snažím se soustředit hlavně na trenérskou kariéru.