To nám decky vehověl sósed Franta Krčmářu. Přenesl kybl se stodenó vodó, vzal sklářskó pišťalo, nabral z pece trocho rozžhavené sklovine a postil jo do přepravené stodené vode. Za chvilo z ni vetáhl novotó zářici krapaleco. Belo to vlastně rychlo vechlazeny sklo ve tvaro poněkud větši kapke, končici jemném vláskem.

Jaro v rozpuku pohled čtenáře z Blanenska
OBRAZEM: Jaro v rozpuku pohled čtenáře z Blanenska

Tenkrát ve sklárnách dělal aji Tonda Pólu z naši dědině zvané Fameleje. Na dobo, kde ho rožhavené pece fókal trpaslike (flakónke na voňavko), sklinke e jiny zboži, zpominá takto:

„Te krapalečke sme dělávale, kdež přešla do fabrike exkurze školáku hlavně ke konco školniho roko. To krásnó, hladkó a leskló slzečko sme strčele učitelce do kapse a nenápadně sme holomile ten tenké vocásek. V to rano měla v kapse milión kósku střipku a leknotim se meslim aji troško scvrkla. Takovy sme dělávale skopičene. Teď je z hosbrnské sklárne obrovská véroba a denni produkce se čitá v desitkách tun za den a krapalečko ož nehomi nikdo hodělat.“

Poznámka:
Skláři v Čechách říkají krapalici slzička či slza.

Pavel Kyselák
Člen Obce spisovatelů ČR