Tak to mám i já, mám neustále velmi silný vztah ke své rodné vesničce Protivanov na Drahanské vrchovině. Mám na ni i mnoho památek od roku 1930 v kresbičkách mého tatínka. Takže velmi dobře vidím všechny ty změny, které se zde za tu velice dlouhou dobu udály a samozřejmě proměnily celý můj rodný kraj.

Já jsem ve své rodné vesničce nastoupila se svým ekonomickým vzděláním do svého prvního zaměstnání v roce 1965 do místního JZD. A jako velmi mladá jsem byla zapojována i do všech mimopracovních aktivit. Každý den ráno se vyhlašoval místním vesnickým rozhlasem pracovní program v rostlinné výrobě a to jsem většinou dělávala já - někdy se oznamovaly různé pokyny i v odpoledních hodinách. Tuto činnost jsem měla moc ráda, moje hlášení s výběrem písniček se všem líbilo.

V té době byla také mimo jiné organizována na základě opatření na všech úrovních společnosti ve městech i vesnicích povinná příprava obyvatelstva k civilní ochraně naší země proti zbraním hromadného ničení. A tak koncepce ochrany obyvatelstva, opatření, postup a prověření dovednosti občanů v oblasti civilní ochrany a veřejné bezpečnosti se dostaly i do naší malé vesničky. Obyvatelstvo se muselo zabezpečit plynovými maskami, ochrannými protichemickými plášti a protichemickými přezůvkami a také zajistit nějaké domovní protiatomové kryty.

SVČ Letovice pro své příznivce v létě uspořádalo Zahradní slavnosti, přehlídku volnočasových aktivit.
Letovický Letokruh slaví deset let. Lidé uvidí ukázku parkouru i králičího hopu

Na tuto přípravu byl určený den. Protože jsem celkem dobře uměla manipulovat s veřejným rozhlasem, tak jsem byla pověřená se o obyvatelstvo „postarat", a to vyhlašováním různých signálů a návodem, co mají spoluobčané dělat. Signály byly nahrány na gramofonových deskách a z nich jsem je vysílala rozhlasem do vesnice. V určitých fázích se nasazovaly masky, poté zase pláště, přezůvky - lidé se museli přemísťovat do  krytů - bylo to náročné - já se na hemžící spoluobčany dívala z okna kanceláře, která byla umístěna v prvním patře a tak jim mohla dobře předávát pokyny, co asi mají dělat .

I já jsem měla na stolečku vedle mikrofonu nachystanou plynovou masku, ochranný plášť a přezůvky, ovšem kdybych si to všechno nasadila, tak bych přece nemohla mluvit do mikrofonu a dobře se pohybovat.

V pozdních odpoledních hodinách cvičení skončilo a já uklidila prostor, odkud se příprava vysílala. Vedoucí představitelé obce a spolků se už sešli ve vedlejší místnosti, aby dobře oslavili proběhlou důležitou přípravu při menším občerstvení i s nějakými lahodnějšími nápoji. A já před odchodem z budovy jsem ještě vešla za nimi a už je všechny viděla v dobrém, radostném a opojném veselí po náročném dni.

Pavel Kolmačka, ředitel Charity Blansko.
Blanenská charita oslavila třicátiny a bilancuje. Snaží se pomáhat individuálně

Na rozloučenou s nimi jsem se jen tak mimochodem zeptala:  „Takže já vás v případě skutečného ohrožení asi všechny zachráním a co se vlastně stane se mnou?" Hlavní představitel obce se usmál a klidně mi řekl: „To víš děvenko, v každé válce se počítá se ztrátami."

Tím byl pro mne den povinné přípravy zakončen a já odešla domů. Velmi dlouho toto byla pro mne jen humorná historka. V dnešní době to už tak nevidím. A o to víc si přeji určitě tak jako všichni rozumní lidé vzájemný klid, pohodu, porozumění, srdečnost, pokoru a hlavně světový mír. Aby život na této zemi byl do budoucna pro všechny šťastnější a ne smutnější.

To, že jsem v úvodu napsala humornou vzpomínku jsem jenom chtěla příblížit život mé vesničky mezi lidmi, které jsem znala. Byli to tehdy nenároční lidé většinou s mozolnatými dlaněmi a moudrými mozky. V té době byla většina spoluobčanů zaměstnána právě v místním JZD a to byla práce hodně fyzicky namáhavá, nebyla ještě moc mechanizovaná. Ale byla zde veliká vzájemná soudržnost lidí. Milá sousedská výpomoc - každý věděl o každém, všichni o všech. Osud druhému nebyl nikdy nikomu lhostojný. Člověk zde vždy musel být blízko člověka. A také v té době bylo vidět daleko víc děti venku při jejich hrách.

Tak jako při mém skromném a pracovitém dětství, ale prožitém třeba v zimě před vánocemi s velikou bílou sněhovou nadílkou, kdy nám pod botami křupal zmrzlý sníh. Ano, ten obraz nádherné zimní vánoční krajiny mám stále ve své paměti. Ve svém dětství jsme nejezdili na hory, sněhu jsme měli dostatek - bývaly i metrové závěje. A aby babička s dědečkem, kteří žili na výměnku mohli otevřít dveře, tak jsem jim je napřed musela ručně proházet. Ale mráz a sníh nám dětem umožňoval opravdové zimní radovánky. Bruslení, jízda na saních, bobech a lyžích - to býval náš sportovní program. Místní komunikace se v zimě neudržovaly, nesypaly solí ani pískem a provoz byl minimální. Takže na saních a bobech se mohlo jezdit bezpečně od horního konce až na dolní. Obyčejné boby dokázali mladší bratři vyrobit sami z prken, jednoho šroubu, několika hřebů a třech bruslí. Jedna brusle se umístila vpředu, kterou se řídilo, dvě pak tvořily základ podložky, na které se leželo a nohy sloužily jako brzda. Také jsem tak hodně po silnici jezdila.

Měli jsme velký respekt a úctu k rodičům, učitelům a starším lidem. A také velmi dobré vztahy s našimi blízkými i vzdálenými příbuznými a přáteli. Známé dospělé jsme oslovolali „stréčko, tetičko" a mluvili jsme všude a s každým výhradně našim horáckým nářečím. Škoda, že dnešní mladí už toto nářečí neovládají.

Jedenáctiletý Felix se svojí rodinou o prázdninách podnikl dobrodružnou cestu do Francie.
Na kole i na vodě, Francie je v pohodě. Jedenáctiletý Felix zazářil na Rajbasu

A já si už ve svých téměř 77 letech připomínám citát od Karla Čapka:

„Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět a stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází"

Když občas něco vyprávím mladším vnoučátkům, tak od nich slyším: „Dnes je jiná doba". Ano, mají pravdu. Pokrok, vědecký a společenský vývoj se nedají zastavit. Přes všechny ekonomické a sociální nedostatky tehdejší poválečné doby jsem prožila vesnické dětství plné štěstí, pohody, radosti a získala jsem schopnosti vyrovnat se s nepřízní, překážkami a problémy, která mne později v životě potkaly.

Neovládám dokonale všechny nové technolgie a musím se často ptát vnoučátek. Ale na rozdíl od nich zase umím věci, které se už asi nenaučí, i když je možná jednou budou také potřebovat. A já jsem si dnes velmi ráda vzpomenula na svůj rodný kraj, domov, na tu dávnou dobu čistě zasněžených vánoc i s úvodní tatínkovou kresbičkou mojí rodné vesničky.

Bílé cesty od člověka k člověku byly tehdy nejkratší - byly totiž nejblíže Bohu. A ve vánoční čas se čistá láska nejvíce prolínala mezi lidmi a pronikala od srdce k srdci.

Přeji vám všem i vašim blízkým ze srdce pohodovou vánoční dobu - především zdraví, štěstí a pořádný krajíc lásky i porozumění.