Před mnoha a mnoha roky jsem si pobyla několik dní na Drahanské vrchovině, která je mému srdci velmi blízká. Zajímaly mě zápisy v kronikách a hlavně zaniklá řemesla a pověsti, vztahující se k jednotlivým obcím. Četla jsem většinou záznamy od roku 1920. Z místa bydliště jsem jezdila autobusem do střediskových obcí, do těch okrajových jsem chodila většinou pěšky.

Jsem rodačka z této oblasti, ovšem mým nynějším bydlištěm jsou už 50 let Boskovice. V černé kronice se občas objevují těžké tragické události - mezi obyčejnými lidmi je však příhod, co se kde stalo, snad ještě daleko víc.

Boskovická příroda a Arboretum Šmelcovna.
Den země oslavila v Arboretu Šmelcovny. Pod košatými stromy našla klid a krásu

Někteří mne zrazovali: "Nechoď lesy pěšky sama…" Neposlechla jsem a šla. Prodloužila jsem si tím jaro. Na vrchovině je vždy téměř o tři týdny později.

Jdu úzkou cestou rozlehlým lesem. Kolem mě je nádherná příroda tak bohatá a štědrá, že mi naplňuje všechny smysly. Zlaté pruhy slunce prozařují koruny stromů, obzvlášť krásné jsou ty modřínové s jemným jehličím, stejně jako bylinné koberce a křoví. Vysoké buky bych mohla přirovnat ke stepilým jinochům, jarní květy ke krásným dívkám.

To pohádkové prostředí lesa mi připadá jako velebnost chrámu. A což teprve, až vyjdu a vidím nádherné aleje rozkvetlých třešní. Okouzleně spolu s pilnými včeličkami úplně hladím očima ovocné stromy, které se vystrojily do krásných bílých šatů. Za celou tu dlouhou dobu jsem neviděla jediného člověka - v těchto místech se zastavil čas.

V soutěži „Historické město roku 2021“ vyhrály Boskovice v rámci Jihomoravského kraje nad městem Lomnice.
Boskovice proměnily třetí mečbol a staly se Historickým městem roku 2021

Ve vesnici se seznamuji s velmi ochotným kronikářem. Zajímá mne všechno, ale nejvíce jeho vyprávění o nejstarší občance vesničky, která má přes 90 roků. Pocházela z početné rodiny osmi dětí a prožila dvě světové války se všemi útrapami. Šila jako mnoho jiných doma a hotovou práci odváděla do továrny. Dvacetikilometrovou cestu tam i zpět chodila s rancem na zádech, pravidelné autobusové spojení nebylo. Někdy se svezla poštovním nebo jiným náhodným povozem. Dnešní mladí lidé by těžko pochopili, že by něco takového museli dělat. Jedlo se hlavně doma - velmi často jen mléko od krávy nebo kozy a kousek suchého chleba. Provdala se. Vzala si vdovce se čtyřmi dětmi, pak měla ještě pět svých.

Lidé měli ovšem k sobě mnohem blíž. Chodilo se na besedy, držely se černé hodinky - protože se šetřilo světlem - dralo se peří a při tom povídalo. Kulturní vyžití se nedá srovnávat. Provozovala se většinou kostelní hudba a zpěv - později i ochotnické divadlo. Kultura to byla skromná, ale prováděla se s nadšením a bezplatně.

Dnešní lidé konzumují kulturu hlavně pasivně. Technika jim to umožnuje moc snadno, až příliš snadno ke škodě celé věci. Stařenka jako vdova pobírala ten nejnižší důchod a přivydělávala si jako lesní dělnice.

Ovšem, co ona sama říká na závěr?

"Bel to krásné ževot, plné vodřikání a těžké práce. Dnes si na všecko ož vzpominám s úsměvem, dnes se mně ho nás žeje dobře… Meslim si, že sem dělala všecko co belo v méch selách a to mě hospokojoje. Chtěla bech říct dnešním mladém ledem, abe si vobčas hovědomile, jak žele jejich prarodiče…"

"Ano,"  dodává vesnický kronikář, "mohli bychom být trochu skromnější a mít víc ohledů jeden k druhému i v dnešní svobodné době.  Ale hlavně k naší matičce Přírodě, abychom ji zachovali co nejdéle zdravou." 

A připomíná mi na závěr slova Karla Čapka: 

"Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět, ale stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází."

Jdu zpáteční cestou. Je skutečně tak opojné jaro, že si chci zase vychutnat vůni přírody, které mne každoročně znovu a znovu nabíjí novou životní energií - takže pěšky.

Po nějakém kilometru mi zastaví první automobil a v něm tři muži v pracovním oblečení. Nechtějí mě nechat jít pěšky.

"Rádi Vás svezem", zvou mě srdečně.

"Ale já jsem cizí."

"Vy a cizí?"  dodává řidič. Jste přece z blízké vesnice od příčních Marků."

A na to už nemohu nic dodat. S děkovným úsměvem sedám vedle ochotného řidiče. Jsem přece na vesnicích, kde jsou ještě stále lidé nesmírně pohostinní, milí, laskaví, neskonale srdeční a mně se v této chvíli v hlavě znovu míhají slova:

Moravěnko, drahá máti, jak jsi krásná Boží zem -
- jak Tě nemá milovati, komu Ty jsi domovem.

 Marie Ženatová

Máte zajímavý příběh opředený krásnými fotografiemi? Zašlete nám je na blanensky@denik.cz. Rádi je zveřejníme.