První se jmenoval Leoš Ondra. Sám o osobě však říkával, že je Leo, tedy velký lev. Učil nás češtinu a literaturu. Měl rád poezii, a tak nám často předčítal básně, o kterých jsme potom dále polemizovali tzv. rozborem. Patřil mezi mladší členy profesorského sboru. Byl mírné a veselé povahy. Jednou se však zcela výjimečně rozzlobil. Naše spolužačka totiž schovala klasifikační arch, který byl běžně založen v třídní knize. Nakonec ho však vrátila a vše dobře dopadlo. Pan Leo nejenže básně velmi rád předčítal, ale také je coby autor sám psal. V rámci svého života vydal i několik básnických sbírek, které ovšem nechybí v mé domácí knihovně.

Druhý z mých rázovitých profesorů se jmenoval Štěpán Hoch. Na rozdíl od předchozího kolegu se mu tenkráte blížil důchodový věk. Učil nás fyziku a neopomněl nám v rámci legrace občas připomenout, že ve franštině se jeho příjmení vyslovuje Óš. Zcela zásadní vlastností u něho byla šetrnost. Do školy jezdíval ze sousední vesnice na stařičkém kole, a to za každého počasí. Když bylo chladněji, měl na sobě žlutavý plášť, který získal z poválečné pomoci v rámci tzv. programu UNRA. Ve škole většinou nosíval barevnou košili, v zimě flanelovou, a modrý plášť. Když však nastal čas maturit, přišel perfektně oblečen v noblesním obleku a bílé košili s kravatou. Z jeho výuky fyziky si toho už moc nepamatuji, až na jednu pomůcku. Když jsme totiž probírali měřící veličiny a jejich příslušné předpony tera- (T), giga- (G) a mega- (M), tak právě k těmto vyjmenovaným předponám nám připojil pro lepší zapamatování následující pomůcku: Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný též T.G.M. A tak, když nyní zápasím s kapacitou počítače, „flešek“ či dalších paměťových médií, tak si na našeho milého pana profesora fyziky vždy vzpomenu. 

Pavel Kyselák