Chodili jsme po dědině s vrkačkami a klapačkami od horního konca až do spodního Dvora. Vrkačky neboli řehtačky jsme měli zakoupené, avšak kdo měl klapačku, tak ta byla ručně zhotovená. Největší tento dřevěný nástroj měl Honza Pazdírků. Když začal klapat, nastal pořádný rachot, který byl slyšet po celé naší malé dědině. Zato na Velký pátek se chodilo na jaroměřický kopec Kalvárii na církevní obřad do tzv. Lorety, která je stavebně spojena s kněžskou rezidencí – farou. Vždyť Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Vedle toho jsou Velikonoce obdobím lidových tradic spojených s vítáním jara, které s náboženským svátkem souvisejí jen volně.

Z naší osady tam chodívalo celé procesí. V roce 1994 už tam přišli jen čtyři osadníci, z nichž dva byli mí rodiče. V současné době se číslo příchozích od nás blíží patrně k nule. V tento den byl přísný půst, nesmělo se jíst maso. Mama proto doma vždy pekla na plotně pekáče čili bramborové placky a předtím jsme měli zelnou polévku. Horší to bylo ve školní jídelně, kde se tato křesťanská zvyklost nedodržovala.

Vůně čestvých koblih patřila k oslavě vostatků.
Só Vostatke. Ještě dnes cítím vůni čerstvých koblížků v babiččině světnici

Jako kluci jsme však měli jiné starosti. Hledali jsme kolem potoka vhodné vrby, které by měly příhodné proutí na pomlázku. U nás jsme jí říkali žila nebo mrskut (od slova namrskat). Tento název pomlázky se říká na Hané i na té naší Malé Hané – kraj kolem Jevíčka). V jiných oblastech republiky, zejména na Moravě, měla ovšem jiné nářeční názvy: tatar, kantár, žilka, šibačka… Až do mých deseti let mi žilu pletl můj děda František. Vždyť byl vyučený košíkář. Poté co odešel ze světa pozemského, jsem si ji pletl sám. V jednom roce můj starší brácha spolu s kamarádem Rudikem upletli žilu, která měřila přes dva metry. Nicméně v nedalekých Biskupicích u Jevíčka zruční pletaři upletli ještě delší, která měřila 55 metrů. K tomuto rekordu přidali i velké upletené vejce a další rok svoji sbírku obohatili o pleteného zajíce pojmenovaného Biskupické strakáč. Ostatně tito proutění „drobínci“ jsou zapsáni v České knize rekordů a kuriozit.

Jiné starosti však měla naša mama. Minimálně týden před svátky pekla sváteční pečivo: rohlíčky, rolády, sněhové pusinky, hnědé těsto dávala do formiček… Hlavní sváteční pokrm byl ovšem beránek. Do keramické nádoby vložila piškotové těsto (po našem cvibachové) a po upečení ho opatrně vyndala na dřevěnou desku. Poté nastalo zdobení bílou polevou a pokud si dobře pamatuji, přidávala do ní šťávu z citronu. Na místo očí vlepila dvě kávová zrna. Finální ozdobou byla červená mašlička kolem krku, pod kterou ještě zasunula snítku asparátusu, kterému jsme říkali špargl. A takto ozdobeného beránka usadila na sváteční podnos. Na Velikonoce jsme mívali na hlavní oběd řízky z kůzlete. Vždy, když přicházelo jaro, naše dvě kozenky mívaly obvykle jedno či dvě kůzlata. Byla to roztomilá zvířátka, která jsme zpočátku krmili z flašky s dudlíkem jako malé děti. O to víc nám jich bylo líto, když přijel objednaný pan Švec z Úsobrna, kterému se neřeklo jinak než Pepiš, a vykonal svoje. Pro staženó kuško si obvykle chodíval starý pan Pospíšil z Jaroměřic, kterému jsme říkali kuškař, když zašel k našemu holičovi Rudynovi.

Vzpomínka na Babolky a hósata.
Předjarní vzpomínka. Co budeme dělat? Pojedeme do Babolek pro hósata

Na Boží hod velikonoční jsme chodívali na mši do úsobrnského kostela nebo jsme jeli na nedaleký Skřípov k babičce a dědovi. V kostele proběhla nejslavnější bohoslužba náboženského roku. V tuto sváteční neděli večer se doma připravovala vajíčka, buďto vařená v šopkách z cibule, aby hezky zhnědla anebo se vařila v potravinové barvě či jsme na ně nalepovali obrázky s velikonočním motivem. Kromě beránka je totiž vajíčko dalším z velikonočních symbolů, symbol nového života, neboť samo zárodek života obsahuje.

Zato v pondělí jsme jako kluci měli svůj den. Lítali jsme po dědině a šlehali děvčata – zejména naše vrstevnice a odpoledne jsme se dohadovali, kdo má více darovaných kraslic. Poněkud jiná situace nastávala u starších koledníků, kteří dostávali za odměnu od děvčat i panimám spíše nějakó to štamprlo kořaličke či likéru. Cesta domů se potom mnohým z nich nějak kymácela… V posledních desetiletí se ovšem naša malá dědina vyprázdňovala, a tak dětí je tam jako šafránu. To byla ovšem výhoda pro malého Štěpána, který chodíval sám s pomlázkou a malým košíčkem a s pečlivě připravenou koledou. A jak konstatoval jeho starší bratr Jarek, několikrát se musel vrátit dom vesépat. V úterý v naší třídě snad nebyl nikdo, kdo by neměl na svačinu malované velikonoční vajíčko.

Velikonoce jsou ovšem kromě církevních tradic také svátky jara, kdy se příroda probouzí ke své kráse. Vzpomínám si, jak kamarád Tonda Schusterů chodil na kraj lesa a odchytával do připravené nádoby březovou vodu pod sladkou mízou. A potom ji vtíral do vlasů coby tonikum. No, zaváněl vám jako manekýn v parfumérii.

Pavel Kyselák