Po absolvování mateřské školy jsme následně postoupili do školy základní, která sídlila v budově vedle kostela. Výuka zde probíhala v rámci první až čtvrté třídy prvního stupně základní školy s tím, že většinou byly dva ročníky spojeny do jedné třídy. Je nasnadě, že jsme měli nejraději takové dny či chvíle, kdy jsme se nemuseli učit. Mezi takové vzácné školní okamžiky vždy patřil i Mezinárodní den dětí, který připadá na první červen každého roku. Tento pro nás sváteční den jsme strávili na exkurzi v místních sklárnách, kde pracovali mnozí naši rodiče nebo příbuzní a známí. Nejdříve jsme se zaujetím sledovali namáhavou práci sklářů, kteří na dvou pecích pomocí píšťaly ručně foukali sklo. Také jsme nahlédli do tzv. pekla, tedy do míst pod pánvemi s rozžhavenou sklovinou, kde si skláři na podzim sušili ovoce.

Hlavním bodem návštěvy pro nás ovšem bylo připravené občerstvení. Obvykle jsme každý dostali párek, zákusek a limonádu. A navíc jsme si s sebou odnesli i nějakou tu sklinko, která se právě vyráběla například tzv. baroša. Nejvíce se nám ale líbily malé flakonky na voňavku v podobě trpaslíků či různých panáčků. Ještě jich mám několik doma a i dnes zaujmou moji tříletou vnučku. Jak vzpomněla milá spolužačka Hana, některý ze sklářů je dokonce i barevně zdobil. Na závěr příjemné exkurze jsme navštívili brusírnu, tzv. šléfirnu, kde kdysi pracoval i můj děda Josef. V té době tam zrovna brousili tzv. prsní odsávače, které měly tvar podobný kuželu. Jenže my jsme nevěděli, co to je. Zvědavě jsem se tehdy zeptal paní Helebrandové, maminky spolužáka Zdeňka, cože to vlastně brousí. S potutelným úsměvem mně odpověděla: „Zeptej se doma mamy.“

Pavel Kyselák

Děkujeme Pavlu Kyselákovi za další vzpomínku ze života úsobrnských sklářů