Na začátku velikonočního týdne tatínek vymaloval kuchyň, maminka vydrhla všechen vynesený nábytek do běla i s podlahou.

O Zeleném čtvrtku naposledy zvonily zvony. V poledne už procházeli vesnicí chlapci s dřevěnými trakaři, s ručními řehtačkami a dělali velký hluk - zvony byly svázány a lidově "odlétly" do Říma.

Na Velký pátek nás děti vzbudila ráno maminka dřív: "Dnes se pudeme homet do potoka. Tento zvek držela babička celé ževot, bodeme v něm pokračovat …," říkávala.  Tatínek byl ještě dopoledne s koňským potahem v poli, odpoledne již nikam nejel, aby se nezmeškala poslední křížová cesta v kostele.
 V tento den drželi všichni přísný půst, Hanka v poledne uvařila jen trochu zelné polévky.

Slavnost Vzkříšení byla pro vesnici největším svátkem. Každý k oslavě Vzkříšení Života nad smrtí chtěl nějak přispět. Snad nebylo nikoho, kdo by na tuto slavnost nešel a neměl alespoň něco nového na sobě, "bytˇ by to byly jen boty". Maminka si oblékla kroj, uchovaný v truhle - slušel jí velice, už málokterá mladá žena si ho oblékala - spíš jen stařenky. Co jí dalo práce nažehlení rukávců, ale výsledek stál za to.

Když při Gloria se zvony znovu rozvázaly a vesnicí zazněl jejich zvučný hlas - bylo ho slyšet široko daleko, tak nějak víc - svátečněji. Jakmile průvod rozjásaných barev za zvuků hudby při církevní pobožnost obešel důstojně celé náměstíčko stal se skutečným vyvrcholením celé postní doby. Oslava života. Smrt byla překonána a nový Život oslaven.

Tatínek po Vzkříšení vyšel na zahradu a třásl některými stromy, aby se dobře probudily k životu.  V neděli odpoledne maminka donesla schované slupky z cibule.  "Co bodeme dělat maminko?", ptali se jí děti téměř současně.  "Mosime přece nabarvit pár vajíček, určitě k nám přende zétra někdo na mrskut. Děti, doneste mně ze zahrade nejaky zeleny léstke!" Po chvíli sourozenci přiběhli s miskou, kde bylo trochu mladých lístků podběle, řebříčku, jetele a hlavně kopřiv. Maminka vzala bílé uvařené vajíčko, přiložila na ně několik lístků, omotala bílým plátnem a upevnila nití. Tak to udělala s několika vajíčky. "Jak se to bode barvit maminko?", ptá se Pepík. "Hneď, hneď to hovidiš." A už vkládá vajíčka do horké vody, plné cibulových slupek, po chvíli je vytáhne a opatrně odmotá nahnědlé plátno. Mařenka vidí zázrak. Vajíčko je obarvené, ale když se opatrně odstraní i lístky, tak je pod nimi bílá plocha. Naše oči září. Jedno vajíčko po druhém maminka dovedně předvádí našim okouzleným očím. A ty se mají nač dívat. Každé vajíčko je jiné, květinové motivy jsou jako upředené pavučinky. Pepíček se ptá: "Maminko, já take pudo na mrskut?", "To viš, tatinek tě dnes hoplete prot a pudete k sósedum voba dva. A kdeš pomrskáš Mařenko, tak tě dá toto pěkny vajičko.", "To já bodo mrskat moc rád," směje se vesele Pepíček na sestru.

A naše maminka se jen zasněně a teskně dívá z okna. Vidí také sebe před mnoha a mnoha roky v malé zástěrce, ve které měla ukryto malované vajíčko pro už zemřelého tatínka.

Marie Ženatová 

Máte i vy krásné fotografie a vzpomínky na Velikonoce? Zašlete nám je na redakční e-mail. Rádi je zveřejníme.