No ja, co sem se na podzem najezdival do Vanovic (dědina meze Jevičkem a Boskovicema) pro novy ovocny stromke. Nédřiv je prodávale na návse ve dvoře, ale pak je vodstěhovale do areálo družstva na krajo dědine. Šomná pani prodávajici e mně s lakonickém hósměvem tenkrát povidá: „Ja, ja, vehnale nás z ráje.“

Doma ve Famelejich (Lidový název osady Nový Dvůr, která je součástí obce Jaroměřice u Jevíčka.) sem je pak nasázel na zahradě. Nédřiv jsem je ale namočel ve škopko s vodó, abe se dobře hojale. Kořeně sem mosel zamotat do drátěnyho pletiva, abe je v zémě nevokósale věčně hladni hraboši. Těch sme měle na zahradě na mancáre. Hlavně na jaře – misto tráve verustla jedna kopička kepré hlene vedle drohé…

Štramberské náměstí s kašnou.
Blanenskou litinu lze najít skoro všude. Půvabná litinová kašna krášlí Beskydy

Někde se mladé stromek nehojal, a tak sem jel na podzem pro novy. Jednó tam take vebirale stromke chalopáři z Horniho Štěpánova a mermomoci chtěle aji stromek meruňke. Trocho sem se tomo podivoval, protože tato dědina ho nás zvaná ledově Plkanov, je vo hodně véš než ta naša. Ale kdež hovážim to voteplováni planete, tak tetina Eclerova z Cetkovic be na to šibalske řekla: „No nechť.“

Co mě ale potěšelo névic, bela malá třešinka. Hned zkraja po vodkvěto měla krásny velky nabléštěny červeny třešně ve tvaro srdce, tak zvany srdcuvke.

V roho našé zahrade stála ož hodně rozrustlá třešňa. Nějak se dědovi nepodařela naróbovat, a tak na ni rustle každé boži rok takovy plany plode. Řikale sme jim chcalke. Bele takovy menši, světléši barve a hodně vodovy. Mně ale moc chotnale. Decke po ráno sem si natrhal plnó hrsť a pomalo je všecke zládoval, než sem stačel v rose probrózdat celó našo zahrado.

Pavel Kyselák