Po vyučení až do nástupu na vojnu pracoval v huti jako údržbář. Jednou v sobotu, když měl službu, jsem mu přivezl oběd. Naša mama ho pečlevě přepravila do plechovyho kafábla a dvóch menšich kastrólku a do termoske nalila čerstvy meltovy kafé. Dal sem to všecko do kabele, keró sem pověsel na štanglo svyho kola a verazel do huti. Brácha dojedl oběd, spokojeně zamlaskal a šli jsme k peci. A protože bylo sobotní odpoledne, nikdo tam nebyl. Přinesl kbelík se studenou vodou, vzal sklářskou píšťalu, nabral z pece trochu rozžhavené skloviny a pustil ji do připravené studené vody. Za chvíli z ní vytáhl novotou zářící krapalici. Bylo to vlastně rychle vychlazené sklo ve tvaru poněkud větší kapky, končící jemným vláskem. V Čechách této skleněné „rychlokvašce“ skláři říkají slza nebo slzička.

Opatrně jsem ji přivezl domů. Tenkráte byl u nás na návštěvě bratranec Pavel Najerů ze Stavenice. Poněkud tajemně jsme řekli, že mu ukážeme kouzlo. Opatrně jsem mu vložil do dlaně skleněnou krapalici a řekl, aby zavřel dlaň. Současně jsem stačil rychle ulomit její koncový vlásek a očekávaný efekt se dostavil. Krapalice se v cuku letu rozsypala do mnoha zrníček a krystalků sklářského písku. Zatímco Pavel nadával a klel jako pohan, že mu brní celá ruka, my s bráchou jsme se jen potutelně uculovali jako malí kluci.

Zasloužilý sklář a Famelejant Tonda Pólu mi připsal:

Te krapalečke sme dělávale, kdež přešla do fabrike exkurze školáku hlavně ke konco školniho roko. To krásnó, hladkó a leskló slzečko sme strčele učitelce do kapse a nenápadně sme holomile ten tenké vocásek. V to rano měla v kapse milión kósku střipku a leknotim se meslim aji troško scvrkla. Takovy sme dělávale skopičene. Teď je ze sklárne obrovská automatická véroba a denni produkce se čitá v desitkách tun za den a krapalečko ož nehomi nikdo hodělat.

Pavel Kyselák