\

V každé době hlavně na vesnicích, ale i ve městech chodil krásný průvod důstojného Mikuláše, laskavých andělů a nejdivočejších čertů. A děti se bály, byly hodné a za sebemenší dárek uměly hezky poděkovat.

V minulosti jsem dělávala občas v našem městě nebo blízké vesnici Mikulášské besídky. Nejdříve jsem vždy něco víc popovídala z jeho životopisu, následovaly různé soutěže, hry, přednes básniček a zpěv písní. Na závěr přišel Mikuláš se svým průvodem a košem dárků. Já jsem si jako malého pomocníčka s sebou tehdy brávala i svoji nejstarší vnučku. Ale chci se vrátit až do svého dětství…

V čase svátku Mikuláše jsme bývaly my malé děti na „vejminku" u babičky a dědečka. A dědeček vyprávěl svým kouzelným hlasem: „Dnes je svátek velkyho a dobrotivyho světca. Mosite bet všeci hodni, protože ož určitě slizá po zlatym žebřiko z nebe na zem…".

A my děti se tajně dívaly z okna do tmy, viděly hvězdy, měsíc a představovaly si skutečně, že se někde spouští velký zlatý žebřík. A v tuto chvíli se ozvalo klepání a do místnosti vešli andělé, Mikuláš a rozverní čerti. A my byly ihned zalezlí strachem pod postelí. Ale andělé nás laskavým hlasem zavolaly a Mikuláš se zeptal, zda jsme byly hodné?

Ihned jsme si klekly, vroucně se pomodlily a horlivě se přiznávaly Mikuláši k některým špatnostem a slibovaly velikou poslušnost a kázeň. A to stačilo. Byly jsme odměněni jablíčky, perníčky i ořechy. Čerti nám dali ještě pro výstrahu kousek uhlí a řepu a už řinčeli řetězy ve dveřích a odcházeli. A my šťastni se už dívaly jen na anděly a Mikuláše.

Dědeček po jejich odchodu řekl: „A teď pochodijó celó dědino a zase vodendó po zlatym žebřiko zpátky do nebe…". 

Bylo mi asi šest let a já si přála být jednou malým andělíčkem. Dědeček na to, že se ten předobrý biskup pro mne zastaví. Babička mne oblékla do bílých šatů, do vlasů dala „zlatou " pásku, do rukou košíček s jablíčky a různými pamlsky. Mikuláš se za chvíli objevil s velkými anděly a čerty. Ve mně by se krve nedořezal, ale vlídný Mikuláš mne vzal za ruku a řekl: ,,Pojď dnes se mnou." 

Slavnostní událost vyvrcholila ohňostrojem.
V Adamově to blikalo a burácelo. Lampionový průvod přišel rozsvítit stromeček

Chodili jsme po sousedech, kde se děti horlivě před Mikulášem modlily, já rozdávala malé dárečky. Mnoho jich nebylo, ale k dalším sousedům měl Mikuláš zase něco v koši. Já se červenala, ale děti mne nepoznaly, a tak naše cesta skončila dobře. Nikomu ze svých kamarádů jsem o ní neřekla. Když jsem se vdala, neopustila jsem tento zvyk a dělávala dětem i sousedům Mikuláše.

Až jeden rok mi po mém návratu řekl syn: ,,Maminko, škoda, že jsi nebyla doma, dnes u nás nebyl Mikuláš, ale paní Mikulášová…"

Od té doby jsem Mikuláše nedělala. Jak ale dorostly naše děti, zase dělávaly hezký mikulášský průvod, který stále připomínal blížící se dobu vánoční, dobu laskavosti, míru, klidu a pokoje.

A když přicházely děti ze školy domů, vonělo po kuchyni vánoční pečivo, které se vyrábělo už začátkem prosince, aby se rozleželo. Byly to hlavně zázvorky, linecké a pracky.

Příjemná zábava čekala návštěvníky Podzimní zabijačky na Zlobici.
Přírodní areál Zlobice ožil zabíjačkovými hody. Po jídle zahrála country kapela

Jako úvodní fotografii jsem použila starší snímek z našeho Mikulášského dne v Boskovicích, kdy ještě nikdo ani netušil, že se budou někdy muset nosit na obličeji roušky - takže tam v andílcích dobře poznávám i svoji nejstarší vnučku.

Marie Ženatová