Rodilý Slovák Erik Binder patří mezi nejvýraznější osobnosti generace Husákových dětí na domácí výtvarné scéně. Jeho přístup k tvorbě je spontánní, přímočarý a bezstarostný. Spektrum děl zahrnuje instalace, videa, objekty, malby, kresby, grafiky i graffiti. Jejich mnohost je výtvarnou transformací zájmů, erudice, autobiografických zážitků a nutkavé hyper tvořivosti. Důležitým prvkem v jeho přístupu je náhoda, která je nedílnou součástí kompozice díla.
V díle Spouštění Vesny Vesna vystupuje jako součást trojice slovanských bohyní ženství, ve které představuje archetyp panny. Zosobňuje krásnou mladou ženu s dlouhými rozevlátými vlasy, oblečenou v letních šatech. Je symbolem kypícího života, mladosti a lásky. Její stromem je bříza a všechny jarní květy. Říká se, že když přijde první jarní bouře, je to proto, že se bůh Perun, vládce blesků, zakouká do krásných Vesniných očí a upustí svou sekyru. Děje se to s příchodem prvního jarního dne, který v roce 2022 připadá na 20. března. Časově se téměř přesně shoduje s otevřením site specific instalace Erika Bindera, která spouští jaro přímo v atypickém výstavním prostoru galerie. Prostřednictvím objektů (vizuálních, světelných, zvukových) z odpadních materiálů a readymade prvků autor vytváří iluzivní prostor ráje se záznamem radostných chvil minulých i příslibem příchodu těch budoucích. Skrze prosklené průzory umožňuje symbolicky nahlédnout do nitra dějů kolem lásky, hodnoty a poselství žen. Když Binderova Vesna (složená z koláží obrazů) vrhá stín na Ježíše, myšlenkově odráží na Slovensku hodně rezonující téma neoslovanství, vyprázdnění křesťanství a s tím související polarizaci společnosti podněcovanou konspiračními teoriemi a hoaxy. Reflexe problému nepochybně nabírá na vážnosti i v kontextu aktuálního dění na Ukrajině.
Místnost evokuje experimentální technologické laboratorium, které umožňuje vzkvétání rostlin, pučení prvních jarních květin i život motýle. To všechno na základě práce s trashovou (odpadovou) estetikou, surovým opracováním nalezených předmětů a jejich sestavováním do nových objektů. Použití skla, kovů, plastů a jiných materiálů není jenom autorským důrazem na aspekt ekologie a udržitelnosti. U Erika Bindera jde také o reflexi dlouholeté náklonnosti k subkultuře, punku, městu, zábavě, neutichajícímu proudu energie a inspirace plynoucí z každodennosti a momentů setkání se s někým, něčím, se sebou. Binder proměňuje diváky na vnímaky, kterým dává zapomenout na galerii a místo toho je láká do scény z postpunkového románu. Jeho autorem je bratislavský erudovaný sídlištní šaman, ovládající neustálý flow energií a jejich instantní záznam ve formě obrazů.
Tereza Damcová je absolventka Ateliéru grafiky na Fakultě výtvarných umění při VUT v Brně. Od roku 2006 vystavuje na samostatných i skupinových výstavách, realizuje performance, audiovizuální projekty: samostatně jako Bubačka, později v převtělení Frídy Kakao jako členka audiovizuální skupiny Mateřídouška (s Jiřím Suchánkem). Společně s Milanem Kozelkou vytvářeli pohádky, filmové animace/performance.
Tvorbu Terezy Damcové lze připodobnit k magické chůzi po hladině - tenoučké pohyblivé linii mezi snem a realitou. Zobrazované motivy jsou fantaskní, místy až psychedelické. Postavy a charaktery si v jejím světě žijí vlastním životem, mají svá jména, podoby, touhy, zlozvyky, oblíbené barvy a příchutě zmrzliny. Tereza v roli stvořitelky i kumpánky kolem nich rozehrává příběhy a historie, a opakovaně se objevující Bubačka, Frída Kakao, či Bílý Vodník patří do její subjektivní surreálná mytologie.
Její projev je bezprostředně hravý až naivní, nepostrádá vtip ale dostává se i do temných a depresivních poloh, vždy však působí velmi přirozeně a to i navzdory bizarním situacím ve kterých se autorka často pohybuje.
Výstava Stodruhá kůže představuje Terezu Damcovou prostřednictvím kreseb, panen a oblečků. Zachycuje ji nejen jako svébytnou performerku, ale také jako autorkou monumentálních expresivních koláží a objektů z plastů, fólií a odpadních materiálů.
Video, koláže i objekty vznikly ze společného zdroje tvůrčí atmosféry (a materiálů nalezených) v areálu bývalé brněnské Zbrojovky. Ateliér který už neexistuje. Stejně jako celá stará Zbrojovka. Pro skupinu umělců, kteří na Zbrojovce působili to bylo silné inspirativní období, jeho konec pak Tereza přirovnává ke ztrátě ráje, vyvolávající pocity smutku a bezmoci a bezpráví. Chrám by přece neměl být nikomu bořen. Velkoformátová díla tak svým způsobem reflektují i momenty, kdy buldozery za okny pomalu srovnávají prostor bývalé továrny se zemí. Cistě materiální developerské postupy jsou zde stavěny do protikladu k niterné potřebě čerpat inspiraci, tvořit, sdílet a koexistovat.
Galere města Blanska má otevřeno každý den kromě pondělí, a to: út 10:00-17:00, st 10:00-19:30, čt-pá 10:00-17:00 a so-ne 14:00-17:00 hodin.
Judita Levitnerová
Galerii města Blanska
