Této profesi se u nás neřeklo jinak, než že je šléfiř, a tudíž dělá ve šléfirni. Každý pracovní den brzy ráno nasedl v domovském Skřípově na kolo a sjel cestu lesem, kterému se říkalo Helgróm. Až u tzv. Skřípovské vody přijel na silnici, která se pomalu svažovala až k huťským domům a k huti samotné na horním konci Úsobrna. Zpáteční cesta byla ovšem náročnější, protože silnice směrem k Hornímu Štěpánovu mírně stoupala a hlavně cesta lesem až k rodinnému domku už pokračovala do daleko prudšího kopce. A tak dědovi nezbylo než slézt z kola a jít hezky vedle něj. Domů přijel zcela vyčerpaný a upocený. To už babička měla nachystaný lavór s teplou vodou, děda se řádně vošplóchl, něco pojedl a šel si na dvě hodinky lehnout do postele. Před večerem vstal, podělal něco domácích prací a při rozhlasovém vyhrávání dechovky orchestru Karla Valdaufa si „napěchoval“ do bílých papírků tabák, aby měl druhý den co kouřit.

Nutno ještě vzpomenout, že cesta lesem Helgrómem byla pro dědu na šest let uzavřena, neboť po zabrání Skřípova do tzv. Sudet v roce 1938 musel utéci i s rodinou nejprve do Úsobrna, kde zpočátku našli azyl v rodině dědova bratra Aloise. Po válce, když se i s celou rodinou vrátili na domovský Skřípov, děda vzpomínal, jak před válkou projížděl kolem posledního stavení, ve kterém byl mlýn. Německý mlynář na něho vždy volával: „Hajl hitla! Hajl hitla!“ Děda si jen odplivl, šlápl do pedálů a pokračoval k domovu.

Mezi dědovy velké záliby patřilo hraní karet. V létě, když měli v huti přestávku, zalehli chlapi karbaníci u hráze blízkého rybníka a hráli mariáš. Když zaznělo zahoukání konce přestávky, tak si každý z nich strčil svoje karty do kapsičky a rozehranou „partyju“ pětníkového mariáše dohráli teprve po ukončení šichty. Můj děda Josef dnes odpočívá vedle babičky Marie na skřípovském hřbitově. Občas za nimi zajedu. Nemohu si ovšem nepovšimnout data dědova narození, zvěcnělého zlatavým písmem na žulovém pomníku. Narodil se totiž na Silvestra 31. prosince 1899, tedy v poslední den devatenáctého století.

Pavel Kyselák