Wittenberge je příkladem města, které ukazuje, že ne všechno se při sjednocení Německa povedlo. Tady nechali padnout obří a navíc krásnou továrnu, před válkou šicích strojů Singer a po válce, kdy Rudá armáda celou továrnu odmontovala a odvezla do Ruska, šicích strojů Veritas. Singerky nebo veritasky přitom najdete v mnoha českých domácnostech dodnes a většinou jsou odsud.
„Veritasky už nejsou. Od roku 1991 se nevyrábí. To, co se dnes pod značkou prodává, nemá s námi nic společného,“ říká mi paní v muzeu udělaném z hlavní věže továrny z 30. let 20. století, která připomíná Zlín. Hodiny na věži jsou větší než londýnský Big Ben.
Veritasky byla poctivá výroba z kovu, byly bytelné. A singrovky, ty k tomu ještě krásné. „Je to velká škoda,“ myslí si pár, který sem přijel na pár dní od Berlína. „To město je polomrtvé,“ dodává elegantní muž a já se zarazím, když zdůrazní, že singrovka a jedna další továrna ve Wittenberge měly před válkou židovské majitele. Neříká to pejorativně, prostě to považuje za důležité.
Ve městě, kde jediný slušný větší zaměstnavatel jsou Německé dráhy, zbyla oproti roku 1990 polovina obyvatel. Zůstala tu i Haike Bayerová, která na nábřeží provozuje penzion Golden Anker.
„Zbyli nám už jen turisté. Ale teď byl ještě dva roky covid. No a teď Putin a válka. Všechno zdražuje,“ říká trochu smutně. Ale nevzdává to a hrdě ukazuje, jak penzion dostane v září obnovenou historickou fasádu. A věří, že sem, do krásného klidného městečka s mnoha historickými uličkami přímo na břehu Labe, si lidé, především cyklisté cestu najdou. Ostatně už teď nemá zrovna prázdno.
Vydávám se zpět na levý břeh Labe po kilometrovém železničním mostě po latích. Trochu ztrouchnivělých. Hranice mezi Východem a Západem je nedaleko, ale J. V. Stalin si tu vyhádal ještě velké kusy Labe pro svoji okupační zónu, takže se ještě hezkých pár kilometrů motám mezi třemi spolkovými zeměmi bývalého NDR.
Kolem třetí odpoledne to ale konečně přijde. Strážní věž, hraniční písmo, hraniční sloup. To, že jsem na Západě, prostě poznat je. Ne podle silnic nebo cyklostezek, i když ty jsou tu normální součástí života, ne exotickou pro dálkoplazy jako já. Ale na hospodářstvích, domech. Kontinuita života, vztah k půdě, k tradici a ano… peníze.
Uklizeno, upraveno a jaksi hotovo. Příjemný pocit stabilního mírného blahobytu. Přitom je to nebohatá krajina, prázdná, samý písek. Do písečných návějí zapadnu, když mě navigace navede na cestu borovým lesem. Dva a půl kilometrů cyklopekla.
Jinak polabské safari pokračuje. Čápem procházejícím jen tak stádem koz a ovcí, koňmi pasoucími se volně v krajině a mladou liškou, která si mě prohlédne a teprve pak zdrhne. A dalším stádem ovcí, které mi odbečí celou symfonii na téma máme snědeno a máme žízeň.
Ale to už jsem u cíle, ve Wetlandu, zemi Slovanů. Ale o nich, odsud z Lüchowa, kde budu dva dny pátrat po jejich stopách, až zítra.
Cestu podpořila Německá turistická centrála a Goethe-Institut.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
