Na kole k Atlantiku. Díl devatenáctý: Z Hamburku podél Labe, jež je skoro mořem

Hamburk je z kola možná lepší, než pěšky. Zkusil jsem obojí a výsledek se nedá srovnat. Je to město báječné pro cyklisty. Všude jste na kole rychle, bezpečně, téměř bez styku s auty, současně i cyklisté jsou normální a blbů, co myslí, že cyklostezky jsou na závodění, je zanedbatelné procento. Kolo a cyklostezky tu jsou určeny k dopravě na kole, ne ke sportování. Na kole se pohodlně, klidně přemisťujete, nikoli závodíte a honíte rekordy, o nadopovaných primitivech na elektrokolech nemluvě. Řád, který je tady, funguje. Náš neřád nikoli a vše není jen o cyklostezkách, ale o celé logice, která začíná českou úchylkou na horská kola a končí zločinci, kteří si z elektrokol dělají tiché vražedné motorky. Praha má s Hamburkem partnerství, ale z tohoto načerpala jen málo, pokud vůbec něco.

Na kole k Atlantiku. Díl osmnáctý: Hamburk, voda, lodě, lidé, dějiny. A vlaky

Ale nemá to být o nářcích na malou českou realitu, má to být oslava hamburské krásy jízdy na kole velkoměstem a velkopřístavem. Jak byl šokující úvod, sice bezpečný, ale vedle šesti pruhů aut, tak byl závěr okouzlující, hladivý. Město se pomalu ztrácelo a přístav mohutněl. A pak se nejednou na mé straně Labe, přímo s výhledem na obří lodě a jeřáby, objevily vilky a pláže. Vše mělo tu krásnou atmosféru přímořských lázní, takových těch od Baltu, Severního moře, jihu Anglie. Jen voda nebyla moře, ale nedozírné Labe. K tomu se přidala na mém pravém břehu mírná lesní pahorkatina, promenády, malé restaurace, zase bylo ticho a klid a po hladině pluly obrovské lodi až z jiných konců světa a vše bylo takové snové. Jel jsem pomalu, protože jsem musel pořád zastavovat a pod záminkou, že fotím, jsem se nadýchával té nádhery.

Jenže přístav Cuxhaven, kde má dnes má cesta na kole končit, je na druhé, levé straně Labe. A tam se dostanete jen přívozem. Ta modrá šrafovaná cesta po vodě byla tentokrát o dost delší, než kdykoli před tím. Přijel jsem k přívozu v jednu patnáct, v jednu mi přívoz ujel, další jel ve tři.

Naštěstí byla hned u přístaviště dobře vypadající restaurace Schulauer Fahrhaus. Nejenže tam skvělé vařili - zatím nejlepší jídlo v Německu vůbec, rychle nosili radlery, ale mají tam i něco navíc. Vždy, když jede do přístavu zaoceánská loď, vytáhnou na stožár vlajku a zahrají na uvítanou hymnu té dané země, spíš skutečného přístavu, než registrace. Z reproduktorů, které jsou až u vody u nápisu německy a anglicky „Místo setkání“, tak hlasitě, aby to bylo slyšet i na lodi, se ozve přivítání v Hamburku. A pak také, už jen pro hosty restaurace, stručné vyprávění o lodi. Odkud přijíždí, kam z Hamburku pojede dál, co vozí, kde byla vyrobena, jakou má tonáž, kde je registrována, jaký má domovský přístav a tak dále, a tak dále. Vše ještě s patinou nostalgie šedesátých, sedmdesátých let. To samé se odehrává při odjezdu, s přáním dobré plavby. Občas ten lodní obr, aby dal najevo, že o tomto vítání a loučení ví, spustí mohutnou lodní sirénu.

„To je úžasné. Jak to tady máte dlouho?“ ptám se servírky. „Už sedmdesát let,“ odpoví hrdě. Kdybych nemusel dál, tak bych tu vydržel hodiny, co hodiny, celou dovolenou, sedět, popíjet kávu a koňak, nebo rádlera a dívat se na lodě, vítat je a loučit se s nimi.

Plavba trajektem byla ale také krásná. Dlouhá, protože se nejelo hned na druhý břeh, ale pár kilometrů směrem k moři. Labe široké jako jezero, nebo mořský záliv. Majáky, plachetnice. A na levém břehu „Stará země“, krajina plochá jako dlaň, kterou přijeli kdysi Labi vyrvat holandští kolonisté. Samé sady a mezi nimi domy z červených cihel. No a pak vedle cyklostezky vedené kolem nebo přímo na protipovodňové hrázi krásná pláž. Neodolal jsem. Nahodil plavky a do vody. Byla chladivá, ne studená. Nebyla modrá a tady ani průzračná, ale přesto voněla čistotou. Zkusil jsem pár temp směrem od břehu, ale když jsem se chtěl vrátit, vzal mě proud a byl to trochu boj. S respektem jsem pak chodil už jen po okraji řeky, sbíral mušle, které tu jsou už mořské, sledoval dovádějící děti po kolena ve vodě. Někde v dálce na konci pláže byla malá jaderná elektrárna, na pohled hodně stará, takže asi mimo provoz. Ale nevadila. A voda, voda ještě nebyla slaná.

Pak už jen pár kilometrů sady a bylo tu Stade. Pevnostní město švédské provincie, která tu dlouhou dobu na přelomu středověku a novověku byla. Stade, spojené s Labem řekou a kanály, bylo takové to malé, středověké německé město, když se povede. Střed města stále obkroužen kanálem, po vodě se dalo doplout až na náměstí, mnoho krásných ulic, starých hrázděných domů, nebo staveb z červených cihel, občas skoro jako někde ve Stockholmu. Chvílemi čirá romantika a krása. Rybí večeře na náměstí s výhledem na dřevěný, staletí starý lodní jeřáb a cesta po hradbách a kolem vodní hladiny k dočasnému domovu. Poslední noc před mořem.