„Situace v ČR nebyla příznivá. Tak nějak nikdo nevěděl, co dělá pravá a co levá. Vláda měnila svá rozhodnutí, lidé byli zmatení a unavení a když se nám tato možnost naskytla, chytili jsme ji za pačesy,“ říká. Na konci února odletěli. Původně mysleli, že jen na dva měsíce. Tři dny po příletu do Jakarty jim ale letecká společnost zrušila zpáteční let plánovaný na duben s tím, že v květnu už by se mělo z Denpasaru létat. Zablokovali si tedy letenku na květen, ale i ta byla zrušena. „Snad nám vyjde návrat domů na počátku června,“ věří Zlata.

Jaký byl odjezd z Teplic?
Velmi hektický. Dodělávali jsme spousty věcí, pracovních i soukromých. Balila jsem ve spěchu a vlastně s tím, že co nebudu mít – nepotřebuji. Na Bali seženete všechno, takže v kufru jsem měla dvoje šaty, sportovní věci, pár triček a balík kosmetiky.

Jak probíhala cesta?
Oba lety z Prahy i z Istanbulu do Jakarty byly naprosto klidné. V letadle nás bylo maximálně čtyřicet lidí, kapacita letadla je cca 300. Všichni jsme samozřejmě museli mít roušky, nikdo s tím neměl problém. Tedy kromě dvou ruských cestujících, které se neustále dohadovaly s letuškami, že je nechtějí mít nasazené. Co se týče testu, první PCR jsme podstoupili ještě v ČR před odletem. Pak následovaly dva testy v pětidenní karanténě v hotelu v Jakartě. První test po první noci v hotelu, druhý po třetí noci. Když bylo vše v pořádku, pustili nás do cílové destinace.

Na Bali jste letěla bez mezipřistání?
Bohužel, takový let neexistuje. Letěli jsme z Prahy do Istanbulu a z Istanbulu do Jakarty. Původní letenky jsme měli z Istanbulu až na Bali, ale Indonésie stále neotevřela všechna mezinárodní letiště v zemi pro mezinárodní lety. Všichni, kdo chtějí do země, musejí nejdříve do hlavního města – Jakarty, tam podstoupí pětidenní karanténu a pokud je vše v pořádku, pustí vás dál.

Co se dělo po příletu do Jakarty?
Z hotelu, který jsme si zarezervovali, pro nás přijelo auto a odvezlo nás na místo. Pokud bychom neměli rezervovaný hotel s potvrzením, všude přítomní vojáci na letišti by nám hotel přidělili a odvezli všechny hromadně. Tam jsme se ubytovali a byli v pětidenní karanténě. Naše karanténa byla ale báječná. Od agenta, který nám zařizoval víza, jsme dostali seznam padesáti hotelů, které jsou určené pro karanténu. Můj přítelpo tři večery v Čechách psal e-maily do všech těchto hotelů a zjistil si informace. Poté vybral ten, který by nám nejvíce vyhovoval. Ano, nesměli jsme pět dnů opustit hotel, jídlo jsme dostávali v uzavřených krabičkách přímo do pokoje, do restaurace jsme nesměli, a čekali na dva zmíněné testy. Vše bylo maximálně komfortní, bezproblémové. Vše ale na vlastní náklady. Pokud tedy chcete vycestovat, počítejte s tím, že se vám to prodraží.

Po pěti dnech s negativními testy jste tedy mohli letět na Bali?
Ano. S negativními testy jsme z Jakarty přeletěli do Denpasaru-Bali a vše mohlo začít fungovat „normálně“.

Co tam vlastně děláte?
Pracuju, sportuju, cestuju, poznávám, učím se, odšťavňuji ovoce i zeleninu. Jím to, co jsem nikdy nejedla. Šnorchluju a vidím to, co jsem nikdy neviděla. Žiju a plním si své sny.

Jaká omezení tam jsou?
Jako všude na světě. Nosí se tu roušky, před každou restaurací je umyvadlo, mýdlo a dezinfekce, stále si tu myjeme ruce. Když chcete vstoupit do obchodu, restaurace, tak u vstupu stojí obsluha, která vám změří teplotu, poprosí vás o umytí a vydezinfikování rukou. Pokud byste odmítli, nemůžete tam vstoupit. Všude jsou nápisy No mask – No servis. Roušky se nosí i při jízdě na motorce či v autě. Místní lidé i turisté to tady dodržují, nemají s tím problém. Nemluvě o tom, že pokud vás uvidí policisté bez roušky, můžete zaplatit na místě pokutu v přepočtu až 1500 korun.

Bavíte se s místními o situaci u nás, tedy pokud ji sledujete?
Ano, je to všudypřítomné téma. Náš „pan domácí“ nám nosí neustále nové informace o situaci. Vakcínu v Indonésii mají a již nějakou dobu očkují. Jejích cílem je například do konce července naočkovat 110 milionů obyvatel, tedy všechny obyvatele Jakarty, střední Jávy a Bali. A neočkuje se pouze v nemocnicích. Tisíce dobrovolníků jezdí na motorkách, skútr je nejpoužívanější dopravní prostředek v Indonésii, do odlehlých oblastí a očkuje lidi přímo v místě jejich bydliště.

Co je zavřeno, co otevřeno?
Otevřené je tu téměř vše. Lidé mohou do restaurací, všech obchodů, sportovišť. Mohou si zajít na masáž, manikůru, kosmetiku, do kadeřnictví. Já tu třeba sportuji denně. Jsou otevřená fitness centra i další sportovní kluby. Zavřené je většinou to, co tuto koronavirovou krizi „nepřežilo“. Tedy menší obchody, restaurace, kluby. Na Bali přináší peníze hlavně turismus a ten byl po více jak rok uzavřený. A ještě asi dlouho bude.

Co vás nejvíce překvapilo?
Že tu zkrátka všechno funguje. Jsme tu dva měsíce a ve svém okolí neznám nikoho, kdo koronavirus měl, přestože čísla tu nevypadají vůbec dobře. Lidé jsou usměvaví, vstřícní a milí - mluvíme-li o hinduistech tvořících 90 až 95 procent obyvatel Bali, muslimská část už tolik usměvavá není. Na druhou stranu musíte být obezřetní. Třeba při jízdě na motorce se občas stává, že vám vytrhnou z ruky mobil nebo strhnou z ramene kabelku. Je tedy dobré mít vše schované. To ale většinou dělají přistěhovalci, kteří sem míří za prací z Jávy či jiných převážně muslimských ostrovů Indonésie. Původní obyvatelé Bali věří na „karmu“ a tudíž by je špatné věci, krádeže a podobně, ani nenapadly.

Na výlety jezdíte s průvodcem?
Díky tomu, že můj přítel Bali velmi dobře zná, jezdíme na výlety sami. Také vyrážíme s kamarády, kteří tu žijí. Na Bali je silná československá komunita. Někteří tu mají restaurace, pekárny, dive shopy, jógová studia, jiní pracují v místních hotelech nebo pracují z domova v oblasti IT technologií a marketingu, tudíž mohou svou práci dělat odkudkoli na světě.

Jak vše prožívá přítel?
Pavel pracuje na dálku stejně jako já. Je velký cestovatel a sportovec, snad si ani nevzpomenu na místo, kde nebyl. Pro něj je cestování hnacím motorem, energií, životní láskou a stylem. Rád poznává nová místa, lidi, kulturu a možnosti, jak se dá žít bez západního spotřebního stylu. Nejraději by žil přes léto v Česku a přes zimu v Indonésii. Pracoval vice než deset let pro korporátní společnosti, nyní se věnuje optimalizaci procesu firem. Právě po konci práce v korporátech se rozhodl se, že se bude jeho život ubírat jiným směrem. Upřednostnil splnění svých snů. Indonésie a konkrétně Bali ho uchvátili nejen svou krásou, ale především lidmi, kteří se stále usmívají a nic pro ně není problém. A je to i díky tomu, většina Balijců vyznává hinduismus, kde hlásají Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno. A to je zkrátka nádhera, kterou se Balijci řídí. Bohužel toto mu v Evropě a západním stylu spotřebního života moc chybí, proto Bali.

Vy máte PR agenturu, přerušila jste činnost, nebo pracujete home office na dálku?
Pracuji na dálku. Tato doba maximálně posílila komunikaci přes různé technologie. Se svými klienty máme pravidelné týdenní videocally. Víme, že to funguje a že se můžeme jeden na druhého spolehnout. V SeenMedia PR se staráme o mediální komunikaci nakladatelského domu Grada, nakladatelství Práh nebo mezinárodního hudebního festivalu Struny podzimu či spolupracujeme s léčivými vodami Bílinská kyselka a Zaječická hořká voda. Podle mého názoru nezáleží na tom, odkud pracujete, ale jak pracujete. To je základ.

Přivezete si nějaké ponaučení, radu, myšlenku?
Všechno jde, když se chce! Je neuvěřitelné, jak tu někteří lidé žijí. Třeba celá rodina, šest až osm lidí, na deseti metrech čtverečných. Díky stále horkému počasí se vaří venku v takzvané venkovní kuchyni. Lidé jsou pospolu, neřeší velké domy, byty, auta. Stačí jim jeden skútr, aby měli kde složit hlavu a co jíst, většinou rýži. Žijí velmi jednoduše a přátelsky. Ano, jsou tu i lidé, kteří potřebují luxus a poměřit své ego se sousedy, ale ten prazáklad toho tady, hinduismus, vonné tyčinky, příroda, historie a mnohdy i příšerný zápach páleného „čehokoli“, to je Indonésie. Takovou jsem ji poznala a takovou ji mám ráda.