Nelze se nezeptat – jak zvládáte už rok se vlekoucí koronakrizi?
Andrea: Vzhledem k tomu, že jsem na rodičovské, tak nemám žádné jiné plány a ambice než být matkou. Tobiášovi je tři a půl roku, do školky se mu stejně moc nechce, Jáchymovi je čtrnáct měsíců. Naší záchranou a útočištěm je starý dům, který jsme si pořídili těsně před pandemií. Půl roku jsme rekonstruovali a teď nám slouží jako náhradní domov, kde trávíme většinu času. V bytě v centru Prahy bych se asi zbláznila.
Mikoláš: Snažíme se z toho nezbláznit a dělat maximum pro to, abychom byli v bezpečí. Děti nám pomáhají, protože díky nim nemáme moc času řešit zbytečnosti. Bereme tohle období jako možnost nahlížet na věci jinak.

IKEA, blešák a Japonsko. Tak Naomi popisuje svoje bydlení.
Jak bydlí moderátorka a modelka Naomi Adachi: Ikea, blešák a Japonsko

Nemáte už ponorkovou nemoc?
Andrea: Ne. Máme tu velký dvůr, kde se můžu nadechnout. Každý den chodíme s dětmi na procházky po okolí. Nepotkáte ani živáčka, je tu klid, a to mi pomáhá zvládnout situaci. Chybí mi ale přátelé a rodina. S mojí slovenskou jsem se neviděla téměř rok.
Mikoláš: Chodím pravidelně běhat, když už nemůžu na tenis. S Andreou se navzájem vnímáme, takže vždycky dopřejeme prostor jeden druhému, když cítíme, že ho potřebuje. Pokud funguje komunikace, ponorka nepřipluje.

Sám bydlím za Prahou, na Kladensku, a do hlavního města dojíždím málo. Ale teď jsem tam párkrát byl, a jak je kvůli koroně vylidněná, přijde mi taková nějaká posmutnělá. Jak připadá vám?
Mikoláš: Máte pravdu, hlavně centrum je až zoufale liduprázdné. Ale má to i něco do sebe. Nikdy jsem nebyl úplně typ člověka, který k životu potřebuje ruch velkoměsta, takže mi zklidnění docela vyhovuje. Pocit smutku možná ještě umocňuje končící zima. Za chvíli všechno rozkvete a bude zase veseleji.
Andrea: Mně chybí typický vinohradský život, na který jsem byla zvyklá. Chybějí mi trhy, setkávání s přáteli na hřištích, v parcích… Když přijedeme jednou za čas do Prahy, najednou si uvědomím, že je vlastně všechno zavřené. Úplně mě to rozesmutní. Po pár dnech se zase těším na venkov.

Máte dva syny – jednoho malého a druhého ještě menšího. Někde jsem četl, že se hodláte střídat na rodičovské dovolené. To ale teď vlastně není třeba, ne?
Mikoláš: Vlastně ano. I díky distanční výuce u mě v práci na Akademii výtvarných umění to není potřeba. Měl jsem úžasnou možnost být rok na rodičovské s Tobiášem, když Andrea začala zase natáčet. Byl to jeden z nejkrásnějších roků v mém životě a vřele bych to každému muži doporučil. Navíc myslím, že je to pro dobře fungující vztah potřeba, takže bych to klidně naordinoval povinně. Jen bych tomu neříkal „rodičovská dovolená“.
Andrea: Mám štěstí, že mám vedle sebe fungujícího manžela a otce, takže na děti nejsem sama. Je to obrovská pomoc a úleva.

Nevlídné vršovické podkroví rekonstrukce proměnila v příjemný prostor plný světla.
Unikátní proměna. Místo klasického stropu v podkroví zvolili síť

Mikoláši, vy jste ještě před pandemií „trénoval“. Na rodičovské jste natočil zpola improvizované album, ke kterému jste spontánně mimo jiné „přizval“ i malého Tobiáše. Jak vznikalo?
Mikoláš: Často jsem Tobiáškovi hrál na piano. Andreu napadlo, že bych ty skladby mohl nahrát, a tak jsem si vytvořil takový systém, domácí studio, a vždycky když to bylo možné, jsem nahrával různé chvíle a situace z našeho bytu. Vznikly z toho celkem roztomilé skladby, ve kterých jsou slyšet i různé ruchy a zvuky domácnosti, včetně Tobiáše. Desku jsem nazval jednoduše Doma a mám ji moc rád.

Oba jste z umělecké branže. Když to budu brát tak, že Andrea je přece jen víc na mateřské, zeptám se spíš Mikoláše – jak je to teď s prací? Jak se vyrovnáváte se situací coby hudebník a výtvarník?
Mikoláš: Mám štěstí, že jsem zaměstnaný jako odborný asistent na Akademii výtvarných umění v Praze, takže mám jistotu příjmu a nejsem úplně závislý na příjmech z umělecké činnosti. Ta je teď u ledu. Chybějí mi koncerty, mixování písniček na Rádiu 1. Snažil jsem se aspoň využít čas a nahráli jsme s mojí kapelou Piano novou desku.

Můžete se vedle péče o děti a vymýšlení zábavy pro ně věnovat také koníčkům? O vás, Andreo, vím, že jste se věnovala a snad ještě věnujete umělecké fotografii…
Andrea: Snažím se pořád fotit. Je to ale víceméně stále totéž. Fotím rodinu, přírodu, naše dvě kočky a i sebe na instagram. Takže mám jistotu, že to alespoň někdo uvidí.
Mikoláš: Já zase od mala sportuju, jezdil jsem na koních, dělal atletiku, kolo, volejbal a běh. Začal jsem teď víc běhat, protože tenisové kurty v našem vršovickém klubu byly pod sněhem. Jsem tenista samouk, hraju celkem intenzivně pátým rokem, a ani si neumíte představit, jak trpím, když teď vidím ve skříni odložený bag a rakety. Mám určitě tenisovou závislost, tudíž jsem právě ve fázi abstinenčních příznaků a vyhlížím jaro a brigády. Snad jsem ještě nezapomněl obouručný backhand.

Můžete prozradit víc o vašem domě na venkově? Jak postupuje rekonstrukce?
Andrea: Na konci předloňského roku, kdy jsem byla těhotná s Jáchymem, jsem měla silné nutkání mít místo, kam bychom mohli jezdit ve volných chvílích. Začínala jsem cítit, že náš vinohradský byt nám bude brzy malý. Velmi intenzivně jsem hledala a nakonec našla na inzerát krásný dům, jehož původ je z konce šestnáctého století. Těsně před vypuknutím pandemie jsme ho koupili a hned se pustili do zevrubné rekonstrukce, která trvala více než půl roku a stála nás spoustu sil a peněz. Nicméně jsme od začátku nepochybovali o tom, že děláme správně. Dnes už máme hotovo, i když, jak se říká: s domem to nikdy nekončí, práce bude pořád dost.
Mikoláš: Naštěstí jsme vůbec netušili, co taková rekonstrukce domu obnáší. Díky naší víře a naivitě jsme se do toho pustili a prošli jsme si klasicky tím, čím si projdou asi všichni, kteří se do stavby nebo rekonstrukce pustí poprvé a nemají žádné zkušenosti. Ovšem díky našemu kamarádovi Tomáši Zimovi, který má firmu WinHome a je architekt a stavař, jsme všechno zdárně vyřešili. Byla to zkušenost k nezaplacení a dnes bych asi věděl víc, na co si dát pozor.

Herecký pár Linda Rybová a David Prachař
Linda Rybová a David Prachař: Pandemie rozkymácela naše životy

Když si člověk pořídí takovou nemovitost, je to svého druhu závazek, a někdy v sobě musí i chtě nechtě probudit kutila. Přinejmenším na sebe aspoň musí vzít zodpovědnost za naplánování  rekonstrukce a dohledu na její realizaci.
Mikoláš: Jednou snad všechny ty zážitky s řemeslníky sepíšu. Vydalo by to na román o zoufalství důvěřivých manželů, kteří nevědí, jak dnes věci chodí a jak se to s firmami a řemeslníky musí umět. Prošli jsme si různými fázemi zoufalství a párkrát jsme museli opravdu rázně říct, co si o kvalitě nebo způsobu práce některých dělníků myslíme. Všechno nešlo úplně hladce. Rozdělili jsme si ale úlohy, Andrea byla vrchní designérka, s jasnou představou, co kde bude a jak to bude vypadat, a já si vzal na starost shánění a poptávání firem. A nakonec jsem byl i něco jako stavební dozor, pořád na stavbě, hlídal jsem, kontroloval. Tomáš nám pomohl s dispozičním rozvrhem domu a dokázal sehnat lidi, na které bylo spolehnutí.
Andrea: Vlastně vůbec nechápu, jak jsme to celé dokázali – se dvěma malými dětmi, pořád na cestě sem a tam, s autem plným věcí a jídla. V Praze nabalit, přijet, vybalit, zkontrolovat, trochu pobýt a snít o tom, jaké to bude, až to bude. A večer zase všechno sbalit, naložit děti, věci a hurá zpátky domů. Naše kočovné geny se nezapřou. Od dubna do října jsme vlastně žili venku na terase, protože v domě byla stavba, a do Prahy jezdili přespávat.

Označili byste se za manuálně zručné?
Andrea: Myslím, že celkem ano. Mikoláš na domě hodně dělal rukama, stavěl terasu, plot, dělal stěrky v koupelnách, v kuchyni. Vlastně všechno, co šlo a co dovedl udělat sám, udělal. Já jsem hodně pracovala na zahradě, sázela stromky a keře a bylinky a vytvořila několik skalek, prostě víc ženské práce. Těším se na jaro a na péči o zahradu. Zrovna jsem zasela semínka bylinek, tak budu napjatě sledovat, jestli vyklíčí.
Mikoláš: No, snažil jsem se. Naštěstí tím, že je dům celý z kamene a je tak starý, je zároveň celý křivý. Není tu nikde pravý úhel, žádné ostré hrany. To se nám právě moc líbí a zároveň, pokud tu něco děláte, dům sem tam zakryje nějakou tu nedokonalost, respektive udělá z ní přednost. Mohl jsem tedy víc sochařit a tvořit než zedničit a měřit, a výsledek se, myslím, povedl k naší radosti a spokojenosti. Ačkoli bych mohl vyprávět i příhodu, kterak mi nezaschl epoxid na schodech, což zjistila Andrea, když se cestou do podkroví přilepila… Museli jsme se sebrat a zklamaní odjet domů, načež jsem asi tři dny v kuse a za pomocí ředidel, acetonů a dalších mysl povzbuzujících derivátů dostával tu zpropadenou pryskyřici ze schodů pryč.

Na dům jezdíte i několikrát v týdnu a jste už čtyřčlenná rodina – máte praktické auto?
Andrea: Máme Suzuki S-Cross a jsme jeho hrdými ambasadory. Je to velice praktické a pracovité auto, na které je spolehnutí a díky němuž jsem se zase po delším čase vrátila za volant. Je to automat a má spousty vychytávek, které pomáhají řidičům, jako jsem já, zvládat běžné dopravní situace.
Mikoláš: Na dům jezdíme hodně, takže potřebujeme auto, které nás nikde nenechá. Letošní zima prověřila i všechny bezpečnostní systémy. A hlavně je to čtyřkolka, takže se na sněhu cítíme o dost bezpečněji.

Duben je vhodný měsíc k výsadbě dřevin.
Jabloně, švestky nebo hrušeň. Poradíme, kdy a jak sázet nejen ovocné stromy

Řídíte rádi?
Mikoláš: Řídím dlouho a moc rád. Vždycky mě to bavilo, ale v poslední době začínám mít respekt. Asi je to tím, že vozím rodinu, cítím velkou zodpovědnost a mám o nás strach. Tak nějak to přišlo s věkem a rodičovstvím.
Andrea: Já jezdím spíš jen tady po okolí, jsou tu malé silničky a skoro žádný provoz. Na dálnici nebo do města se za volant moc nehrnu, jsem vyplašená a dělám zbrklé chyby. Každopádně už začínám poznávat místní komunikace a pozvolna se tu i na silnicích začínám cítit jako doma.

Na co se nejvíc těšíte, až tahle koronavirová válka skončí a zase se budeme moci nadechnout?
Mikoláš: Zatím díkybohu dýchám. A vlastně si nemyslím, že jsem ve válce s virem. Nesnáším války. Snažím se celou tuhle podivnou dobu vnímat s nadhledem, ale kriticky. Lidská společnost se dostala do určitého bodu vývoje, který s sebou podobné problémy přináší. Dotýkáme se bezprostředně problému globalizace, ekonomické závislosti, dlouhodobě ničíme a vykořisťujeme naši planetu, chováme se sobecky a bezohledně, chceme stále víc a nedovedeme poznat, co je pro nás důležité a co zbytečné. Doba není lehká, ale díky téhle krizi se můžeme hodně naučit.
Andrea: Moc se nezabývám představami, situaci sleduji a dělám všechno pro to, abych ochránila svoji rodinu, abychom to přežili bez větší újmy. Děti covid nezajímá. Dětské vidění světa je jiné než to naše, takže často pomáhají ony mně víc než já jim. Těším se, až budu moct zase obejmout všechny, kteří mi chybějí.

Andrea Růžičková (Kerestešová)
Narodila se v roce 1984 ve Vranově nad Topľou na Slovensku. Vystudovala Pedagogickou fakultu Trnavské univerzity. Po ukončení školy účinkovala v reklamách, ve filmu se poprvé objevila v roce 2006, kdy hrála v komedii Rafťáci. Na konci srpna 2009 začala Česká televize vysílat seriál Vyprávěj, ve kterém se ujala hlavní ženské role – Evy. V srpnu 2016 se provdala za Mikoláše Růžičku, hudebníka ze skupiny Republic of Two. Mají spolu syny Tobiáše a Jáchyma.

Mikoláš Růžička

Narodil se v roce 1979 v Bechyni. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, ateliér kresby. Spolupracoval s Janem Burianem. Společně s Jiřím Burianem je zakladatelem indie folkové skupiny Republic of Two, v roce 2012 vydal sólové album Piano a předloni album s názvem Doma