Nedávno jsem cestou na metro potkala asi šest matek s mrňaty. Z nich polovina křičela na své ratolesti tak vulgárně, že by se snad i dlaždič červenal. Napadlo mě, zda pro vývoj jejich dětí nejsou horší ponižující nadávky než jeden lepanec, řečeno slovy ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky. Nejvyšší lidovec schytal za názor, že zcela výjimečné plesknutí na zadek je pro něj jako tátu pěti synů přípustný výchovný prostředek, velkou kritiku. Odpůrci argumentovali faktem, že tělesné tresty dětí jsou ve většině států EU zakázány zákonem. A žez bitých synů vyrůstají agresoři, zatímco z dcer týrané manželky. Mlátit potomstvo je bezesporu nepřípustné. Zda do této kategorie patří i plácnutí přes kalhoty jednou za rok, si jistá nejsem.

Násilí je ovšem úplně jiná věc. Společnost ho nesmí tolerovat a má povinnost kvůli němu nahlížet i do obýváků a ložnic. Používat pravidelně a brutálně fyzickou sílu je nepřípustné. Proti komukoliv. Z toho důvodu je znepokojivé, že ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) navrhl vládě o rok odložit schválení Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Nechápu, proč s ratifikací po hnutí ANO teď váhá i pětikoalice.

Kateřina Perknerová
Neumíme, nebo nechceme?