A přeci si ten příběh vyprávíme tak, jak jej chceme slyšet, a některé z nejtemnějších tónů zamlčujeme, čímž se i z této osudové chvíle stává trochu kýč. Národní kýč ne nepodobný tomu o říjnu 1918, květnu (až srpnu) 1945 či srpnu 1968.

Zmanipulované masy 

Rádi dnes vzpomínáme, že na obranu Horákové se tehdy ozval i nejjasnější mozek 20. století Albert Einstein. Méně rádi vzpomínáme, že chodily také jiné dopisy. Ty od znepokojených občanů, kteří pro političku požadovali naopak nejpřísnější trest. Že byla snad i většina z nich falešná a fungovaly jako propaganda, není podstatné. Existovaly i ty autentické, protože existoval strach z toho, co Horáková údajně páchala. Mnozí lidé se tehdy báli, že na Západě se připravuje nová válka, a věřili, že Horáková jim pomáhá touto válkou ničit poválečnou rekonstrukci Československa.

Kdo chce, může si zjistit zcela přesné informace o tehdejších akcích na obou stranách železné opony. Pak pochopí, že Horáková nebyla pachatelem, ale obětí státní konspirace. Tehdejší režim potřeboval vnitřního nepřítele, který se paktuje s nepřáteli vnějšími. Proč? Protože se jednalo o osvědčený model řízení obyvatel v Sovětském svazu. Tehdejší technologové moci věděli, že vyděšení lidé jsou věrnější režimu a podobné monstrprocesy spolehlivě manipulují veřejným míněním.

Ale zpět k národnímu kýči, který se z Horákové nesmí nikdy stát. Kýčovitý popis tehdejších událostí hlásí, že ji zavraždili komunisté. Jde o častou snahu Čechů vytěsňovat zlo mimo sebe. Dvě dekády poté, co nám přestali ubližovat Rakušané, nám začali ubližovat Němci a krátce po válce nám začali ubližovat „Rusáci“ a samozřejmě komunisté.

Proti tomu ale mluví ty autentické dopisy a veřejná prohlášení toužící po smrti Horákové. Toto plíživé zlo v nás zkrátka je, „komunisté“ jen vytvořili dokonalý systém, v němž bylo normální toto zlo projevovat, nechali jím přehlušit vše dobré, co v člověku bylo a je.

Nevědomost neomlouvá 

Největší zločin Milady Horákové tak vlastně byl, že se postavila obchodníkům se strachem. I ve velmi složitých dobách byla vždy tou, s kým zkrátka nešlo hnout. Zastávala obecně platné principy humanity, v dobrém smyslu rovnosti i rovnostářství, ostatně byla národní socialistkou i bojovnicí za ženská práva.

Takové lidi nemá rád žádný systém, žádná státní moc, totalitní ani demokratická. Neumí si s nimi poradit, nejde na ně aplikovat žádné běžné postupy. Můžete je mučit, můžete je vyhnat, vyhrožovat zkažením životů jejich dětí. Vydrží to, raději volí smrt.

A nic na tom nezmění ani strach, který jinak funguje spolehlivě na všechny. Kvůli strachu jsme ochotni leccos ohnout, leckterý princip porušit, bohužel se kvůli strachu na povrch derou temnější odstíny našich já. A lidé jako Horáková fungují jako téměř nesnesitelné zrcadlo našeho vlastního selhání. I proto ony dopisy, ona vyjádření.

Takže pojďme si příběh Milady Horákové vyprávět bez nánosů kýče. Zabil ji stát a jeho občané. Zatímco stát věděl, co činí, lidé to povětšinou netušili. Viny je to nezbavuje. Nás to viny nezbavuje. Nedovolme, aby nás jiní obchodníci se strachem opět donutili nevědomky zničit život někomu dalšímu. O tom má být příběh doktorky práv, političky, matky, manželky Milady Horákové. Ne o tom, že ji zabili nějací -isté.