Kliknutím zvětšíteJedna z dobrovolnic na pražském hlavním nádraží řekla, že tentokrát se jí pracuje mnohem lépe, neboť pomoc ukrajinským uprchlíkům má širokou podporu veřejnosti. Na rozdíl od roku 2015, kdy zdejší politici po vzoru Orbánova Maďarska odmítali běžence ze Sýrie zmítané válkou.
Slova, která zasahují srdce
Po pravdě, maďarský premiér svůj postoj až tolik nezměnil. Sice se připojil k sankcím a Ukrajince ze své země nevyhání, ale o omezení obchodu s ruskými surovinami nechce ani slyšet. Proto se přímo na něj při nočním summitu evropských premiérů obrátil ukrajinský prezident Zelenskyj s naléhavou otázkou: „Poslyš, Viktore, víš, co se děje v Mariupolu? Uvědom si, že i v dnešním světě může opět docházet k masovému vraždění. Rusko to dnes dělá. Tisíce lidí, kteří už nejsou.“ Slova, která zasahují srdce.
Před několika lety tomu tak nebylo. Sýrie, Irák či Afghánistán jsou daleko, jejich muži mají divoké oči, plnovousy a podle našeho častého vnímání kdovíjaké zlé myšlenky opřené o islámské náboženství. Ale co jejich ženy? Mají jako matky jiný strach o své syny a dcery než ukrajinské ženy?
„Konečně bychom se měli naučit, že nemáme rozdělovat lidi podle geografických, náboženských a jiných vnějších kritérií. Když bombardují nemocnice v Jižním Súdánu, je to stejné jako v Mariupolu. Proto bychom měli otevřeně mluvit o tom, že by se nás mělo stejně dotýkat utrpení lidí všude na světě. Humanita v nás nemá zrcadlit to, že se bojíme o sebe samé, naši komfortní zónu, o trochu jinou budoucnost,“ řekla Deníku zakladatelka humanitární organizace MAGNA Denisa Augustínová.
Její věty nejsou deklamací z nějakých příruček OSN, ale na vlastní kůži mnohokrát zažitou realitou. Za dvacet let viděla utrpení rodiček, malých dětí i starců v Kongu, Kambodži, Súdánu, Afghánistánu, Jemenu, Sýrii či teď na Ukrajině. Bolest, která je všude stejná. Lidé zasažení válkou touží žít doma, starat se o své blízké, rozvíjet tradice své vlasti, regionu, města. Neměli v úmyslu vzít nohy na ramena, pár věcí do rance a prchat do tisíce kilometrů vzdálených zemí. „Měla snad matka sedět v sutinách domu v bombardovaném syrském Homsu a čekat, až další bomba zabije její dvě děti, nebo se sebrat a jít hledat pomoc, mír pro svou rodinu?“ ptá se Augustínová.
Přesto tehdejší premiér Andrej Babiš jako ochránce českého národa srdnatě prohlásil: „Nepřijmeme ani jednoho Syřana včetně dětí. Nikdy.“ A obyvatelstvo naočkované strachem mu tleskalo.
V případě Ukrajinců je to zatím jinak, ale už probublávají stesky, že nám budou zabírat místa u lékařů, ve školkách, v práci. Proto se znovu vracím ke slovům hlavní tváře organizace MAGNA: „Zkusme to vnímat tak, že každý uprchlík je pro nás přínosem, neboť znamená obohacení, přináší nové znalosti, kulturní rozhled. Takže podle mě to nejenom zvládneme, ale máme být rádi, že k nám přichází spousta šikovných lidí, kterým se podařilo zachránit před agresí.“
Už teď pro nás – nevědomky – udělali hodně. Rozhýbali zkamenělý byrokratický aparát státu. Díky masové uprchlické vlně najednou jde posílat dávky přes aplikaci, na vstup do zaměstnání není třeba pracovní povolení a padla řada nesmyslných překážek flexibilnějšího trhu práce, letité problémy se začleňováním dětí cizinců do výuky jako by neexistovaly. Okolnosti nutí úředníky ke kreativitě, politiky k pružnosti a občany k neplakátové velkorysosti.
Lidé, kteří k nám prchají před Putinovým vpádem, sem nejdou proto, aby pobírali sociální dávky (s těmi 5000 korunami měsíčně by díru do světa vskutku neudělali). Primárně se chtějí vrátit domů a postavit to, co agresor zbořil. Pokud to nebude možné, začnou si budovat život u nás. Napřeme síly, abychom jim to usnadnili. Profitovat z toho budeme i my.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
