Je to takový typický evropský úspěch. Myslím tím evropský covid pas a samozřejmě Evropskou unii. Protože pro takové Srbsko nebo Černou Horu alespoň zatím covid pas platit nebude. Je sice možnéa pravděpodobné, že ho uznávat budou, ale sami Černohorci nebo Srbové ho od EU nedostanou.Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybychom žádný covid pas mít nemuseli. A pokud by EU fungovala tak, jak fungovat za normální situace má, covid pas potřeba není. Při otevřených hranicích by ho ani neměl kdo kontrolovat.

Jenže situace, v které se rok a půl po začátku pandemie „čínského viru“ v Evropské unii nacházíme, má stále k té normální velice daleko. V mnoha ohledech to totiž Evropa schytala v koronavirové nákaze nejvíce na světě. Hrůzný průběh covidu v Brazílii nebo Indii je oproti tomu, čím jsme museli projít především my ve střední Evropě, vlastně nic moc. Protože je to Maďarsko a hned po něm Česká republika, kdo má nejvíc úmrtís covidem na počet obyvatel na světě. Samozřejmě, lze to zlehčovat tím, že v Indii nebo asi i v Brazílii to se zdravotními statistikami nebude slavné. Ale málo platné, tvrdá čísla mluví v náš neprospěch.

Člověk velmi rychle zapomíná, ale ještě před několika měsíci bylo Česko doslova covidovou márnicí nejen Evropy, ale dokonce světa. Byli jsme pro své okolí alarmující ukázkou vládní neschopnosti a zhroucení státu jako takového.

V tomto smyslu nás sice může mrzet, že se Evropa nevrací ani v létě k normálu, že budeme potřebovat nějaké covid pasy, ale na druhé straně je trochu zázrak, že je vlastně jako Češi vůbec můžeme mít. A s nimi i šanci na něco, co se bude blížit normální dovolené.

Úplně normální ale ještě ta letošní dovolená nebude. Cena za tu loňskou, která se jí do značné míry podobala, byla totiž po celé Evropě obrovská. A to nejen v podobě dalších stovek tisíc mrtvých, ale také v obrovsky drahých omezeních ekonomiky a života jako takového. Ještě nyní, také kvůli loňským „free“ prázdninám, je unijní hospodářství v recesi a velká část ekonomiky krachuje nebo se krachu blíží. A dluhy jdou do bilionů.

Samozřejmě, vedle nezvládnuté pandemie, kde sice česká vláda zcela propadla, ale na jedničku to nedal v Unii asi nikdo, tu máme vakcinaci. Kdyby šly dodávky podle dohod a plánů Bruselu, už bychom dnes byli naočkovaní nejméně, jako jsou Spojené státy. Jenže nešly, AstraZeneca selhala, dodávky od Pfizeru to vykrývají až teď. A mnohé vakcíny, od nichž jsme si hodně slibovali, ještě nejsou na trhua možná už ani nikdy nebudou.

Jasně, ještě jsme se mohli naočkovat mizerně otestovanými čínskými a ruskými vakcínami. Ale příklad Maďarska, s největším počtem úmrtí, ukazuje, že je možná dobře, že jsme to neudělali. Faktem však je, že do prázdnin nenaočkujeme. Nejen u nás v Česku, ale asi nikde v EU. Zázraky se nedějí. Když si totiž od začátku prázdnin odečteme dva týdny nutné k plné funkčnosti druhé dávky očkování, jsme někde na třech týdnech. Třech týdnech, kdy by musely i ty nejlepší země EU dát svým občanům dvojnásobek počtu očkování, než který daly od začátku roku, aby se dosáhlo kýžené „kolektivní imunity“. No a to se prostě nedá.

Přežít léto ve zdraví

Léto tak budeme muset ještě prožít v covidovém provizoriu. S plně naočkovanou menšinou obyvatel, s covid pasy na hranicích, s cestami k moři jako bojovkami mezi různými přístupy různých států. A ano, často i s testy, rouškami a respirátory. A budeme muset doufat, že to bude stačit, že nám virus nezmutuje v nějakou dovolenkovou supermutaci, že do podzimu naočkujeme. Že se po stále trochu divných prázdninách budeme moci vrátit do svých zaměstnání a škol. A budeme moci začít normálně žít. Po prázdninách.

I to totiž bude úspěch. Takový typicky evropský, ale přesto úspěch.