Profesorka na menší americké univerzitě ukázala studentům obraz proroka Mohameda. Byla vyhozena. Prý urazila víru svých muslimských žáků. Islám zakazuje proroka zobrazovat.

Člověk si vzpomene na divadelní hru, v níž Kristus znásilňuje muslimku. Ta se hrála u nás v Brně. Pobouřila mnohé křesťany, kardinál Dominik Duka podal žalobu. Neuspěl. Soudy mu v souladu se základy moderní demokracie vysvětlily, že není možno omezovat svobodu uměleckého výrazu. Už dřív, se stejným výsledkem, vyvolaly takovou debatu světoznámé filmy Poslední pokušení Ježíše Krista a Život Briana.

Na Západě je tedy možno brutálně urážet křesťanskou víru? A muslimům nesmíme ukázat ani historický obraz v rámci výuky? Abychom se jich nedotkli? Proč máme dvojí metr? Svoboda slova jednou platí a jindy ne?

Martin Komárek
Cesta do hlubin řidičovy duše

Kreslíři francouzského časopisu Charlie Hebdo tuhle skleněnou zeď nemilosrdně prorazili. Jejich karikatury Mohameda byly hodně drsné. Většina z nich za to zaplatila životem. Redakci přepadli teroristé a z jejich pohledu se „pomstili“. Omlouvá snad jejich ničemné vraždění to, že se cítili uraženi?

Samozřejmě že ani v nejmenším.

Snaha chránit menšiny a pokud možno se nedotýkat ani jejich citů a pocitů je chvályhodná. Pokud však porušuje principy, na kterých stojí západní společnost, je to na pováženou. Zvlášť ve spojení s podivným sentimentem: Západ si čím dál víc vyčítá, jak dříve slabším ubližoval. A teď to chce „napravovat tím, že žehlí historii. Zavádí kvóty na nebílé herce ve filmech. A nejspíš to půjde dál a dál.

Dějiny všech kultur byly kruté. Válka byla normou, mír přestávkou mezi válkami. Svět lidských práv a úcty k životu je vynálezem Západu. Svoboda slova je nárožním kvádrem tohoto snad lepšího světa. Pokud se jí sami zbavujeme, otevíráme prostor pro návrat k barbarství.