Osmdesátiletý Miroslav Slezák přijel do Blanska až ze Solnice z Orlických hor. Je jedním z mála pamětníků, kteří stáli u zrodu velorexů. „Po vojně jsem začal pracovat ve firmě, kde se velorexy vyráběly. Za dvanáct let mi pod rukama prošlo zhruba osmnáct set vozidel,“ vzpomíná Slezák. Velorex dřív sloužil jako vozidlo pro tělesně postižené lidi. „Jednotlivá vozidla se dělala přímo na zakázku, podle druhu postižení se upravovalo řízení. Všechno se dělalo ručně,“ vypráví pamětník.
Nyní je velorex spíše koníčkem pro nadšence. Petr Jaroš z Budišova u Třebíče se s tímto vozítkem chystá na pětitýdenní cestu do Tunisu. „Pojedou tři velorexy. Ujedeme asi pět a půl tisíce kilometrů,“ sdělil Jaroš. Vyráží za tři týdny. „Praní oblečení moc neřeším, vezmu si s sebou staré věci a až se ušpiní, budu je průběžně vyhazovat,“ řekl. V budoucnu také plánuje cestu do Austrálie. Má doma šest velorexů. „Ale jsou i nadšenci, co jich mají třeba osmnáct,“ dodal velorexář.