U jezírka děti křísily utonulého. Soutěžily

Muž je v bezvědomí, pětičlenná skupinka jej tak začne oživovat. Jedna dívka stlačí třicetkrát hrudník, další provede umělé dýchání. Trvá to věčnost. „Nejdřív jsme utonulého vytáhli z vody. Zkřížili jsme mu ruce, takže se lépe otočil. Pak jsme jej asi osm minut oživovali," říká jedna z dívek týmu ze Žďáru nad Sázavou. Ona i její přátelé se zapotili. Takový zásah hned při startu soutěže byl náročný.

To potvrzuje i následné hodnocení rozhodčích. „Vytáhnutí z vody nebylo moc šetrné, navíc jste mu nedrželi hlavu, což by se nevyplatilo, kdyby pod tělem byly kameny," radí mladým soutěžícím rozhodčí. Ten upozorňuje i na to, že mladí zapomněli utonulému při masáži srdce zaklonit hlavu. „A jak poznáte, že dýcháte správně?" položil jim otázku.

„Že se mu zvedá hrudník," odpovídá pohotově další dívka.

Rozhodčí pokrčí rameny. „To jste si ale nezkontrolovali, masírující musí ruce od hrudníku zvednout," upozorňuje rozhodčí.

Tým označený číslovkou sedm pak míří k dalšímu stanovišti.

U blanenského zámku se děje další drama. Poplakává tam dívka s popálenýma rukama. „Praskl mi zapalovač v rukách," vysvětluje Marie Stupková z Rájce-Jestřebí. A není sama komu musí mladí i děti věnovat pozornost.

Opodál hystericky vykřikuje kamarádka zraněné. „Křičím, ať jí pomůžou. Zároveň si mě musí hlídat, protože jim můžu utéct, a pak se mi může něco stát," pousměje se další figurantka Lenka Lebišová z Blanska. Obě dívky studují zdravku a v rolích zraněných při podobných kláních sbírají zkušenosti. „Samy se ale také chystáme na soutěže," podotkne Lebišová.

U brány do zámeckého parku číhají další záchranáři v červených uniformách. Soutěžící tam musí dopravit kamaráda se zraněnou nohou na nosítkách do bezpečí. „Musí prokázat fyzickou zdatnost a také vědomosti. Navíc jsme na ně nachystali past. Zraněného musí přenést po schodech. Do kopce je totiž třeba nosítka vyrovnat, aby hlava a nohy nebyly zešikma. Je to republika, tak ať se ukážou," pobízí jeden ze záchranářů Lubomír Pokorný.

Nejrůznější zranění vypadají jako skutečná. Namaskovala je Anna Altrichterová. „Dělali jsme popáleniny, maskovali jsme utonulého, a pak tržné rány, odřeniny i zavřené zlomeniny či vymknutý kotník. Namaskovat se dá všechno," míní maskérka a zdravotní sestra v jednom. Jak na to, to si však nechá pro sebe. „Je to výrobní tajemství. Hlavně to chce ale nápad, jak zranění napodobit," dodává.

Nejobtížnější pro ni je namaskovat člověka, kterého zasáhl výbuch. „Když jsou v něm střepy a má vyhřezlá střeva, taková práce trvá i víc než hodinu. Podobné úrazy však na dětských soutěžích neděláme. I ty méně dramatické totiž děti občas vyvedou z míry. Při jedné soutěži třeba omdlely dvě dívenky, když uviděly namaskovaný amputovaný palec," líčí Altrichterová.

Na začátku soutěže hlídek mladých zdravotníků bylo třiadvacet tisíc dětí. „Do republikového kola v Blansku postoupilo devět krajů, přičemž z každého soutěží dvě pětičlenná družstva," přibližuje ředitel soutěže Jaroslav Jura. Podle něj mladí zdolávali nejnáročnější stanoviště u cukrárny. Tam řešili zlomeninu, vnitřní krvácení a ještě hysterku. „Je důležité, aby si děti vyzkoušely v terénu psychické zatížení, které by pak při skutečné nehodě pocítily," míní Jura.

Občas však scénář záchranářů naruší dění ze skutečného života. „Loni jsme zatarasili zámecké schody svatbě. Ženich a nevěsta tak museli čekat," pousměje se Jura.