Její život rozhodně nebyl žádnou idylkou, ale nářky od ní nikdo neuslyší. „Po smrti maminky jsem už v patnácti letech musela vést celou domácnost, starat se o bratříčka, kterému tehdy bylo tři a půl roku, a tatínkovi pomáhat na patnáctihektarovém hospodářství,“ začíná vypravování jubilantka. Jako nejstarší dcera v rodině neměla na vybranou. I když se ráda a dobře učila, na studia nebylo ani pomyšlení. „Měla jsem ještě jednoho o rok staršího bratra a jednu mladší sestru,“ upřesňuje. Ve Vanovicích ráda chodila cvičit do sokola a moc si vážila faráře Kamila Nagyho. „Pak se stal dokonce synodním seniorem. Křtil mě, konfirmoval, oddával. Ráda na něj vzpomínám,“ doplňuje.

Ještě před druhou světovou válkou, v roce 1937, se vdala do nedalekých Vísek za muže, se kterým se seznámila na svatbě kamarádky. Ale následovala životní rána – první dítě, chlapec, zemřelo, když mu bylo půl roku. Manželům se pak narodily ještě dvě dcery, které se poslední roky o maminku střídavě starají. „Manžel byl hodný člověk. Žili jsme spokojeně ve vzájemné úctě pětačtyřicet let,“ říká paní Růžena. Provdala se na bývalý statek, takže nadále její hlavní pracovní náplní bylo hospodářství a domácnost. Když vznikla družstva, začala pracovat tam, na poloviční úvazek dokonce ještě šest let jako důchodkyně.

Růžena Chladilová sama studovat nemohla, o to víc je hrdá na své potomky. Má čtyři vnoučata a nenechala si ujít promoci ani jednoho z nich. „Když jsem odcházela z měšťanky v Boskovicích, tak paní učitelka psala tatínkovi, aby mě nechal dál studovat. Ale prostě to nešlo,“ vysvětluje žena, která se těší také ze šesti pravnoučat.

Žádný recept na dlouhý život na svůj věk obdivuhodně svěží žena nemá. „Nikdy bych si nemyslela, že se dožiju sta let. Jsem za to ale vděčná a v životě spokojená. Věřím v Boha, to mě hodně drží. A také mám moc hodné dcery, vždycky mi pomáhaly,“ říká. Paní Chladilová žila střídmě a hodně pracovala. Při slově odpočinek se dokonce nahlas rozesměje. „Tak to jsem opravdu neznala, práce bylo pořád dost. Co se týče životosprávy, tak jsem pila hodně mléka, maso bylo jen v neděli. Až na stáří jím často bílé maso. A každé ráno snídám kaši z ovesných vloček,“ popisuje.

Její největší zálibou bylo celý život čtení knížek. Zrak se jí však ve stáří zhoršil natolik, že dnes už číst nemůže. „To mně je líto. Ale přečetla jsem toho hodně. Třeba dva a půlkrát Bibli, všechny Jirásky, Raise, Karolínu Světlou, Boženu Němcovou i třeba Palackého Dějiny české,“ uzavírá žena, která sté narozeniny oslaví mezi svými blízkými na bývalém statku ve Vískách, kde prožila většinu života.