Kdyby šlo o ostrou bitvu, hájili by pozice do posledního muže. Při sobotní rekonstrukci bitvy by možná některý z vojáků odešel dobrovolně do zajetí k výčepu na jedno orosené. „Vůbec to klukům v tom vedru nezávidím. V těch dobových uniformách to musí být peklo. Na bitvu se moc těším. Mám tam kluka, bojuje na straně Rudé armády. Po podobných akcích jezdíme často,“ říká jeden z diváků Jiří Vymyslický z Brna.

Za nataženou páskou, která ohraničuje bitevní pole, stojí napjatě desítky lidí. „Dostáváme se na začátek dubna roku 1945. Na konec druhé světové války. Do oblasti, kde teče řeka Morava, se dostává ze Slovenska druhý ukrajinský front. Rudá armáda se tehdy přiblížila ze tří směrů. Z jihu k Lanžhotu, pak na Valašsko a chystala se k útoku na Ostravu,“ hlásí do mikrofonu moderátor akce.

Na louce ohraničené stromy a s malým rybníčkem uprostřed vypukne co nevidět krvavá řež. Auto s německou posádkou napadnou partyzáni. Vozidlo dostává přímý zásah a bojiště halí černý dým. Němci po krátké přestřelce útok odrazí, ale stáhnou se do zákopů. Očekávají masivnější ofenzivu. Před ní ještě ženisté zaminovávají přístupové cesty a také provizorní most přes vodu. Několik minut je pověstné ticho před bouří. „Tati, kdy už to začne?“ ptá se netrpělivě malý hoch. „Počkej, Štěpáne, přijdou Rusi a bude bitva,“ uklidňuje ho otec.

A je to tu. Z křoví se na okraj louky plíží maskovaní vojáci Rudé armády. Dalekohledy monitorují pozice nepřítele. Německé zákopy za chvíli zasáhne sprška dělostřeleckých granátů a začíná útok. Rudá armáda nasazuje do akce malý tank. Ten se marně snaží překonat zaminovaný most na pravém křídle. Na levém zase ruskou pěchotu kropí kulomet z obrněného transportéru. Tatatatatata, štěkají dlouhé dávky.

V momentě, kdy dostává transportér zásah z děla, se probíjí na pravé křídlo i jednotky rudoarmějců s kulometem. Fašisté jsou v úzkých. Uráááá! S puškami, samopaly i polními lopatkami se rudoarmějci zvedají a jdou na zteč německých zákopů. Mrtví padají na obou stranách. „Ruky věrch!“ vyzývá statný rudoarmějec nepřátelské vojáky, aby se vzdali. Jeden mává bílým šátkem. Další zvedají poslušně ruce a odhazují zbraně.

Zajatci na Sibiř

Nejurputnějí se brání fanatičtí příslušníci SS. Ty na onen svět posílají dávky ze samopalů. „Zajatce čeká pochod na Sibiř,“ hlásí moderátor bitvy.

Za dvacet minut je po všem a vojáky obou armád odměňuje bouřlivý potlesk obecenstva. „Hustý. Parádní bitva. Nejvíc se mi líbil závěrečný útok na zákopy. A taky to, že jsme si mohli s bráchou nasbírat vystřílené nábojnice od slepých nábojů,“ usmívá se sedmiletý Vítek Melša ze Svitávky.

Podle jednoho z účastníků rekonstrukce historické bitvy to je velmi nákladný koníček. „Tomuto koníčku se věnuju asi tři roky. A už jsem do něho dal zhruba sto tisíc. Jenom samopal mě přišel na čtyřicet tisíc korun. Jeden slepý náboj stojí šest korun. Dneska jsem vystřílel sedm zásobníků po dvaatřiceti ranách. Tak si to spočítejte,“ říká pětapadesátiletý Honza z Brna v uniformě rudoarmějce.

Bitvu přežil bez zranění. Společně s protivníky v německých uniformách jde po konci bitvy zapít mír do polního výčepu.