Šamonil: Na vrcholu zapíchnu vlajku Blanenského deníku

Jejich zrak spočívá na zeleném kole, které je ověšené bagáží. Právě na toto kolo za chvíli usedne člen extrémního týmu Horizont Robert Šamonil a šlápne do pedálů.

A nebude to zrovna krátká vyjížďka. Sportovec chce v sedle svého stroje dojet až pod vrcholek nejvyšší hory Afriky – Kilimandžára. Z Blanska je to odhadem dobrých deset tisíc kilometrů. Ještě než se cestovatel vyhoupnul do sedla, přebral od redaktora Blanenského deníku Rovnost vlaječku, kterou slíbil zapíchnout na vrcholku Kilimandžára. „Tak já teda jedu. Ahoj,“ rozloučil se před cestou Šamonil. Z více než dvouměsíční výpravy tohoto pětatřicetiletého muže bude Blanenský deník Rovnost pravidelně přinášet zprávy a fotografie. Den před cestou Robert Šamonil odpověděl na několik otázek.

Na svém kontě máte řadu dobrodružných podniků. Jak vás napadlo právě Kilimandžáro?

Po cestě na kole na Damávand do Íránu se mě každý ptal, co dál. V dílně mám mapu, zrak mně padl na Kilimandžáro. Říkal jsem si, že dojet se tam dá, začal jsem o tom přemýšlet a pak už to bylo jasné, že se vydám právě tam. Je to krásný cíl. Nejvyšší hora Afriky. Afrika mě vždycky lákala.

Byl jste někdy před tím v Africe?

Právě že ne. Slyšel jsem o ní různé protichůdné věci, nejlepší je udělat si názor sám. Těším se na setkání s tamními lidmi.

Proč vyrážíte teď na zimu?

Kilimandžáro leží kousek pod rovníkem a v Núbijské poušti, přes kterou pojedu, je teď teplota kolem třiceti stupňů. Třeba v červenci tam bývá i přes padesát stupňů. Takže je výhodnější jet v tomto období.

Přes které země pojedete?

Vyrazím přes Břeclav na Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Turecko, Sýrii, Jordánsko, Izrael, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu a na hranicích s Tanzanií je Kilimandžáro.

Cesta je dlouhá asi deset tisíc kilometrů. Kolik chcete ujet za den?

Chtěl bych urazit kolem dvou set kilometrů denně, pokud bude foukat vítr do zad, tak se dá zvládnout i dvě stě padesát.

Kdy počítáte, že dorazíte na vrchol? Na kole až nahoru to asi nepůjde…

Počítám, že v druhé půli prosince, ale není to dogma, protože během cesty se může stát mnoho věcí. Na kole se nahoru nemůže, je to v národním parku, člověk tam musí jít pěšky s průvodcem.

Už víte, co uděláte na vrcholu?

Určitě tam zapíchnu vlajku Blanenského deníku (smích). Ale žádné rituály nemám, takže třeba zem tam líbat nebudu.

Pracujete v prodejně se sportovním vybavením a navíc seřizujete kola. Jaký model jste si připravil na cestu?

Je specifické tím, že veškeré věci, které na něm jsou, jsou maximálně jednoduché. Má řazení jako bývalo na starých favoritech, starší typ brzd. Jde o to, aby šlo všechno spravit klíčem a kladivem. Kdybych měl třeba kotoučové hydraulické brzdy, tak někde v Africe by mně to nikdo nespravil. Čím je kolo jednodušší, tím lepší.

Už jste s ním nějakou cestu absolvoval nebo ho máte speciálně pro tuto cestu?

Je dělané speciálně pro tuto cestu. Rám jsem dostal od kamaráda, další komponenty zas od někoho jiného, v podstatě jsem si ho poskládal sám.

Popište trochu obsah zavazadla, které vezete na takovou cestu.

Na spaní karimatku, spacák, stan, vařič, instantní jídlo, oblečení na kolo i na chození, dobrou bundu, protože na Kilimandžáru prý může být až patnáct pod nulou, pak foťák a kameru včetně baterek a nabíječek. Pak samozřejmě musím mít mapy a nářadí na případnou opravu kola. Taky jsou důležité léky, antimalarika, dezinfekce, mám za sebou i očkování. Všechno povezu v brašnách na kole.

Jak to máte naplánované s jídlem a pitím?

Vařič a instantní jídla použiju tehdy, když nebude možnost se nikde jinde najíst, třeba v poušti. Ale v těch zemích, kterými pojedu, je celkem lacino, takže si vždycky nějaké jídlo koupím. Vodu budu čepovat hlavně na benzinkách. Beru i tablety na dezinfekci vody. Nejhorší na to asi bude Núbijská poušť, která má asi tři sta kilometrů. Ale měly by tam být zastávky maximálně po osmdesáti kilometrech, kde se voda dá nabrat.

A jak se spaním?

Nebudu se vyhýbat vůbec ničemu. Při dřívějších cestách se mně často stávalo, že mě někdo pozval domů, když to bude i nyní, nebudu odmítat. Záleží na situaci, můžu spát i venku, pokud to nebude někde, kde bych byl moc nápadný.

Jste připravený na situaci, že bych vám někdo ukradl kolo?

Kdybych mně nechal peníze a kreditní kartu, tak bych si asi koupil jiné. Ale nečekám, že by mně ho někdo ukradl. Protože tím, že člověk jede sám, lidem připadá zranitelný a ani lumpové ho nemají potřebu okrádat.

Máte z něčeho obavy?

Obavy má člověk do té doby, dokud nevyjede, pak to spadne. Já mám obavy hlavně z pouští, abych vždycky sehnal dostatek vody.

Jak se dostanete zpět domů?

Poletím z Nairobi letadlem s Turky do Istanbulu a odtud přímo do Prahy.

Kolik toho najezdíte během roku na kole?

Právě že moc ne, jezdím na kole do práce a z práce na trase Blansko – Adamov, což je tak dvacet kilometrů. Spíš běhám, deset dvanáct kilometrů denně čtyřikrát týdně. Hýbám se tak nějak celkově. U televize opravdu nevysedávám, protože ji ani nemám.

Takže žádný speciální trénink před cestou?

Speciálně vůbec netrénuji. To je mi úplně cizí.

Proč vlastně jedete sám, je to vaše filozofie?

Když je člověk sám a jede na kole, není vlastně nikdy sám. U lidí budí jakýsi soucit, zároveň zájem. Když jede skupina, je to úplně jiné. V podstatě je bezpečnější jet sám, jednotlivce spíš každý pozve domů, aby se mu nic nestalo. Kdyby někdo se mnou chtěl jet, proti nebudu. Ale takových lidí moc není, takže v podstatě to tak nějak vyplynulo, že pojedu sám.

Co na vaši cestu říkají vaši nejbližší?

Samozřejmě se jim to moc nelíbí. Hlavně mamince. Ale většina lidí mně fandí.

Považujete sám sebe za dobrodruha?

Já sám sebe nejvíc považuji za vandráka. I cesta na Kilimandžáro je takový vandr na kole. Nepovažuji to ani za dobrodružství. Tím se to stává, až člověk přijede domů a vypráví o tom.