VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Pro mě jsou Boskovice pupek světa

Boskovice - Jeho život začal na zámku. A to doslova. „Byl jsem poslední dítě z osmi, které se na zámku narodilo. Tři moje mladší sourozence už matka porodila v nemocnici v Brně,“ prozrazuje mi hned na začátku našeho setkání v prostorách jeho velké pracovny na boskovickém zámku hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly.

26.10.2008
SDÍLEJ:

Hugo Mensdorff-PouillyFoto: Deník/ Dagmar Kulaviaková

– narodil se v roce 1929 v Boskovicích
– studoval na gymnáziu v Brně a pak v Boskovicích, studium kvůli režimu nedokončil
– v letech 1990 až 1994 byl vicekonzulem v Paříži
– od roku 1995 do loňského roku, kdy odešel do penze, působil na velvyslanectví Řádu maltézských rytířů
– na základě restitučního zákona dostal společně se sourozenci zpět boskovický zámek
– žije na zámku v Boskovicích a má jednoho syna
Šlechtic starobylého rodu, jehož kořeny sahají až ke konci čtrnáctého století. Milovník francouzského vína a šansonů, ze kterého, přestože teď v říjnu slaví devětasedmdesát, přímo srší energie. Vzpomene také na to, jak se někteří čeští vojáci na jejich zámku zouvali či jak jim šéflékař ukradl rodinné stříbro.
Na úvod začnu otázkou jednoho televizního dokumentu. Jak se žije, přestože tedy šlechtické tituly byly po první světové válce u nás zrušeny, hraběti v jednadvacátém století?
Nevím, jak se žije hraběti, nerozeznávám totiž rozdíl mezi hrabětem a nehrabětem, ale mně se žije báječně. Zdraví mi zatím pánbůh přeje, mám pořád co dělat, takže se mám dobře.
Narodil jste se na zámku. Jaké bylo vaše dětství?
Báječné. Nás bylo osm dětí, takže byl pořád rámus a neustále se něco dělo. Ten si zlomil ruku, ten nohu. Jednou, to už byl vrchol, matka za jeden den třikrát vezla některé ze svých dětí do dětské nemocnice v Brně. Matka byla chudák a pořádně si s námi užila. Vychováváni jsme byli s velikou láskou, ale přísně. Nesměli jsme například do kuchyně. Jistě dobře věděli proč, protože my byli hrozní žrouti. (smích)
Vzpomínáte si, když přišli v devětatřicátém roce Němci?
Velice přesně. To vidím dodnes. Do zámku přišly tři armády. Nejprve v osmatřicátém roce československá armáda, pěší pluk číslo třináct. Tenkrát měli vojáci cvočky na botách, ale my měli na zámku parkety. Vzpomínám si, že tehdy moje matka důrazně žádala plukovníka Čejku, aby vojáci v těch botách po parketách nechodili.
Vojáci se tedy na zámku zouvali?
Někteří opravdu chodili v bačkorách. S Němci, kteří tu byli celou válku, už to ale tak veselé nebylo. I když jsme měli poměrně štěstí, protože tady bylo velení lazaretů, takže hodně lékařů. Neříkám, že to bylo báječné, protože třeba pan šéflékař nám ukradl nějaké stříbro, ale přece jenom to byli inteligentnější lidé. Vzpomínám si také na úsměvnou historku, která se stala ve čtyřiačtyřicátém. Tehdy přišli do našeho parku nějací důstojníci, kteří byli na frontě. Byli tak šťastní, že jsou konečně mimo frontu, že se svlékli do půl pasu a lehli si do parku na sluníčko. Jenže to neměli dělat. Když to totiž uviděla moje matka, strašným způsobem je seřvala, co si jako myslí, že jsou v domě ženy a jak to že chodí nazí. Oni se začali omlouvat, ale matka jejich omluvy pořád nepřijímala a nakonec jim řekla, už aby byli pryč. Oni ji varovali, že ale za nimi jsou Rusové a že to si potom užije. Ale matka s klidem odpověděla, už aby tady Rusové byli.
Ruští vojáci se už asi u vás nepřezouvali …
Tady na Moravě byla Malinovského armáda, ve které byla ta nejnižší spodina sebraná z různých kriminálů. Neměli vůbec žádné hygienické zásady. To si nedovede nikdo představit, jak vypadalo těch pár záchodů a koupelen na zámku. Hrozní nebyli jen ti obyčejní vojáci, ale i vyšší důstojníci. Velitel byl pořád opilý, a protože mu třeba vadilo, že kňučelo na balkóně bratrovo štěně, poslal prostě vojáka, který štěně z toho balkónu shodil dolů. Ten velitel nám taky ukradl historický nábytek, ale my jsme ho získali zpátky.
To se vám podařilo?
Mezi těmi důstojníky byl jeden, který hrával s mým starším bratrem šachy a který byl na naší straně. A on, když jsme se dozvěděli, že nám velitel krade nábytek, prostě navrhl, že ho musíme ukrást veliteli. Takže my jsme z toho nákladního vozu, který stál před zámkem, ten nábytek zase odnesli zpátky. V osmačtyřicátém roce jsem si pak říkal, proč jsme ten nábytek vlastně ukradli, když nám stejně všechno zabavili. Dnes ale říkám, zaplať pánbůh, že jsme si nábytek vzali, protože dneska už je opět náš.
Co vaše vzdělání? Měl jste jako dítě ze zámku domácího učitele?
První rok ano. Byl jsem asi dost nedisciplinované dítě, navíc mi nebylo ještě šest let, takže jsem se učil doma. Svého učitele či učitelku si ale vůbec nepamatuji. Do druhé třídy jsem pak nastoupil do chlapecké obecné školy v Boskovicích. Po jejím absolvování jsem začal chodit na klasické gymnázium v Brně, kam jsem chodil do páté třídy. Pak jsem přestoupil na boskovické gymnázium. Tam jsem studoval tři roky, ale školu jsem nedokončil. V roce 1948 mě totiž vyhodili ze všech středních škol v republice. Maturitu tedy nemám, protože po osmačtyřicátém už byly úplně jiné starosti.
Co se s vaší rodinou po osmačtyřicátém dělo?
Tři moji sourozenci, kteří byli tělesně těžce postižení, byli od roku 1947 v církevním ústavu Vincentinum, další tři sourozenci emigrovali v osmačtyřicátém do zahraničí a rodiče s nejmladší setrou žili na zámku. Sice je komunisti chtěli vystěhovat, ale velká část továrních dělníků, se kterými jsme ale neměli vůbec nic společného, se za ně tenkrát postavila, a tak rodiče mohli na zámku v několika místnostech dožít. Já v padesátých letech, potom co mě vždycky nějakou chvilku zavřeli a pak zase pustili, odešel do Prahy, kde jsem se konečně nějak uchytil.
Sledovala vás v dobách komunismu státní bezpečnost?
No samozřejmě. Rodičům odposlouchávali telefon a mě sledovali. Dokonce jsem se se svým hlídačem setkal. Já v Praze bydlel v podnájmu u svého bratrance a chodíval jsem na večeře do nedaleké hospůdky. Byl tehdy takový ten sychravý podzim, a jak jsem vyšel z domu, oslovil mě nějaký mužský. Ptal se jestli, by mě mohl doprovodit. Já na to, proč byste mě doprovázel, nechte mě být. Jenže on prosil dál a vykládal, že mu je hrozná zima, a tak jestli by teda se mnou mohl jít. Nakonec jsem řekl, že může, ale že musí jít za mnou, ne se mnou.
Zmínil jste, že tři vaši sourozenci emigrovali. Vás to nenapadlo?
Samozřejmě že napadlo. Ale holt to nevyšlo. Dvakrát jsem se to zkoušel v osmačtyřicátém a potom v osmašedesátém už se svojí ženou a synem, kdy jsem se dostal až do Francie, ale nakonec to nevyšlo.
Co jste během těch čtyřiceti let dělal?
Co strana a vláda dovolila. Všechno možné. Byl jsem kancelářská myš, skladník, myl jsem auta, montoval pneumatiky, prostě leccos.
Byl jste na vojně také u pétépáků…
Ano, dva roky a sedm měsíců. Naštěstí, přestože mě tam ale chtěli dostat, jsem se vyhnul dolům a pracoval jsem ve stavebnictví. Protože jsem si to na vlastní kůži vyzkoušel, nemám vůbec rád Švandrlíkovu knížku Černí baroni. Nezažil to, a tak by to neměl vůbec komentovat.

Jak jste vnímal sametovou revoluci?

Byl jsem na Letné. Vzpomínám si na cinkání klíči, a že byla hrozná zima.
Také jste cinkal?
Ne. Nejsem člověk, který jde do toho davu. Vždy jsem radši pozorovatel, který má určitý odstup. Tehdy jsem ale pochopil, že to jde opravdu ke konci, že se to sype. Bylo to hezké, myslel jsem ale, že takových osmdesát devadesát procent lidí bude nadšených déle. Že budou všechno dělat pro to, aby se tomu státu pomohlo a někam se šlo dál. Ale nestalo se a to pro mě bylo velikým zklamáním.
Jak se po sametové revoluci váš život ubíral?
Zajímavé je, jak dlouho trvá, než si zvyknete na něco jiného. Já jsem například dlouho neuměl telefonovat. Protože jsem věděl, že telefon je odposlouchávaný a kontrolovaný, neuměl jsem do něho mluvit otevřeně a podstatné věci jsem říkal až při osobním setkání. V červnu 1990 jsem začal pracovat na ministerstvu zahraničních věcí a na podzim jsem odjel do Paříže, kde jsem čtyři roky pracoval jako vicekonzul. To byla hezká práce, ale namáhavá. Také bylo hrozné, že nám ti lidé nevěřili. Třeba jeden člověk mi tehdy řekl: „Já vím, že jste komunista.“ Já dostal veliký záchvat smíchu a komentoval jsem to slovy, že to mi opravdu ještě nikdo neřekl. Jinak život v Paříži nebyl špatný, i když tedy placení jsme byli mizerně. Pak, když jsem přijel z Paříže, jsem v Praze pracoval na velvyslanectví Řádu maltézských rytířů jako rada-velvyslanec.
Také vám po revoluci vrátili majetek…
Ano, všichni, tehdy nás bylo pět sourozenců, jsme restituovali. Restituce byla od nového státu velkorysým gestem, protože v okolních zemích se moc nerestituovalo. Já vždycky tvrdil, že když někdo ukradne někomu kolo, pak mu ho má vrátit. Jediné, co restitucím vyčítám, je, že se to kolo nevrátilo všem.
Jaký máte názor na vrácení majetku rodu Salmů?
Salmové mají tu smůlu, že spor o navrácení majetku trvá dlouho. Protože ti, kteří by svědčili v jejich prospěch, už nejsou. Bohužel také Salm, byl to můj strýc, zemřel příliš brzo, nevyřešilo se jeho občanství a to je nyní celý problém. Myslím ale, že Salmové rozhodně nebyli nacistického smýšlení, vždyť za války pomáhali mnoha lidem, a že by se jim majetek měl vrátit.
Narodil jste se v Boskovicích. Jaký k nim máte vztah?
Každý musí vědět, že Boskovice jsou pupek světa. Mám tady tisíce vzpomínek. Víte, co já tady slezl stromů? Jsou tři místa na světě, která miluji. V první řadě jsou to Boskovice, potom Praha a tím třetím místem je Paříž. Tam když alespoň jednou za rok nedojedu, cítím, že mi něco chybí. Já se potřebuji projít po pařížských bulvárech a dýchat ten vzduch.

Autor: Dagmar Kulaviaková

26.10.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Monika Smetanová už šest let dohlíží na volby jako členka okrskové volební komise.

Za zamčenými dveřmi? Počítání hlasů si navzájem hlídáme, říká členka komise

Ilustrační foto.

Cesta do Brna bez zdržení v koloně? Cestující mohou vyměnit autobus 301 za vlak

AKTUALIZOVÁNO

Zdrogovaný muž chtěl vyhodit benzínku do vzduchu. Pak boural v koloně

Blanensko /FOTO/ – Šok zažila v neděli odpoledne obsluha čerpací stanice v Černé Hoře na Blanensku. Starší muž si tam do kanystrů natankoval benzín a koupil zapalovače. „Všechno to tady zapálím a vyhodím do povětří,“ oznámil pak podle policistů pracovníkům benzínky. Měl prý vztek na policisty, se kterými měl nedávno konflikt.

Okresní derby skončilo podobně jako loni. V souboji s Boskovicemi uspělo Ráječko

Boskovice – Fotbalisté Olympie Ráječko splnili v Boskovicích roli favorita, ovšem s pojistkou až v poslední minutě.

Superdebata Deníku: ptejte se Babiše a dalších lídrů

Pokud chcete ještě něco vědět před volbami od kandidujících stran, máte šanci se zeptat právě teď. Deník ji vašim jménem položí už ve čtvrtek 19. října, tedy den před parlamentními volbami, desítce lídrů politických stran při závěrečné předvolební debatě v sídle listu.

První školní tablo: představíme prvňáčky ze ZŠ Lipovec

Jižní Morava – Spolu se začátkem nového školního roku odstartoval ojedinělý projekt Deníku, který má ambice stát se stejně oblíbeným a úspěšným, jako jsou například Miminka – pravidelné série fotografií novorozeňat z českých porodnic. Seriál s fotkami prvňáčků najdete ve středečním tištěném vydání Deníku Rovnost.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení