Na dlouhý výlet se Dimitri Iškiev, jeho sestra Irena, Mikuláš Kocman z Blanenska a další dva přátelé chystali půl roku předem. „Museli jsme se nechat očkovat proti žloutence, břišnímu tyfu a přidali jsme i vzteklinu,” přibližuje přípravy Iškiev. Antimalarika cestovatelé do batohů nepřidali kvůli jejich vedlejším účinkům. V národních parcích, kde pak nocovali, však na ně neustále útočila spousta komárů, kteří mohou nemoc přenášet. „Malárie má roční inkubační dobu, tak pak uvidíme,” říká s nadhledem mladý dobrodruh.

Když pětice přátel vystoupila na ostrově Borneo z letadla, horko a vysoká vlhkost jim daly zabrat. „Mysleli jsme, že budeme mít infarkt. Zvlášť obtížné bylo cestovat v Baku, což je prales, který dosud člověk nikdy nevykácel. Počasí tam je velmi proměnlivé, náš deštík se s tím jejich nedá srovnat. A pak to horko. Šestikilometrový okruh jsme tak šli i šest hodin,” líčí dál Iškiev. V národních parcích se parta držela označených stezek. Sejít z nich totiž mohlo znamenat, že nepřežijí. „Jedna paní se vydala do pralesa na odpolední procházku a šest dní ji nikdo neviděl. Do civilizace doplula po řece. Držela se jen klády,” vypráví muž.

V džungli míjeli masožravé rostliny, létající lemury, škorpióny, makaky a ráno na pláži nosály, kteří vyjídali mušle.

Napětí prožili přátelé v noci při nočním pozorování krokodýlů. „Krokodýli jsou vidět především v dalším parku Similajau. Před dvěma lety tam jeden sežral turisty. Nás to ale neodradilo,” pokračuje Iškiev. Kamarády doprovázeli v loďce správci parku. Svítili baterkami do tmy, ze které se pak vynořily světélkující krokodýlí oči. „Byl to asi padesáticenti­metrový krokodýl, pak jsme ještě viděli otisknuté tlapy a mezi nimi stopu po dlouhém ocasu obra, který musel vážit minimálně sto kilo,” vzpomene mladík. Na Borneu se navíc volně pohybují opičí siláci, orangutani.

Třetí největší ostrov světa protíná centrální silnice, která kopíruje pobřeží a spojuje jeho jižní část se severní. Pětice přátel jí projela za tři týdny. „Malajci jsou příjemní lidé. Pořád se usmívají a chtějí druhým pomáhat. Jednou nám zastavili chlápci v autě. Vozili nás po městě a starali se o nás celý den,” vypráví dál Iškiev s tím, že ani stopování nebyl problém. Řidiči pak dostali od cestovatelů českou pohlednici.

Nejvíce Iškievovi učarovala přírodní rezervace v Sandakanu. „Potápěli jsme se mezi korálovými zahradami. Ostrov byl také plný varanů. Když jsme se ráno probudili na pláži, byla jich kolem nás spousta,” pousměje se.

Do oblasti Bario, která je téměř odříznutá od civilizace, se parta nedostala. Cesta tam trvá po zemi čtrnáct dní a letadla byla obsazená. „Kamarád říkal, že tam bohužel přírodu ničí masivní těžba dřeva. Zvířata tak utíkají pryč a lovci nemají co lovit, takže se přidávají k těžařům. Až ti odejdou, nezbude jim nic. Spousta jich tak odchází do města,” nastiňuje situaci Iškiev.

Po třech týdnech cestování po Borneu skupinka vyměnila džungli za hlučné ulice osmimilionového Bangkoku. „Bolela mě z toho hlava. Na ulici se na nás sesypali nabízeči jídla, oblečení, hodinek i sexu. Navíc celé město žije ve třech patrech. Nadzemka se kříží na třech místech a je plná lidí. Divočina,” uzavírá Iškiev.