Vysoký vyhublý muž o plavbě na plachetnici vykládal, jako o něčem docela běžném, a když jsem se divila, proč neprojevuje při popisování svých zážitků větší nadšení, s klidem odpověděl, že přece kvůli tomu nebude skákat metr vysoko.
Se stejně ledovým klidem se zmiňoval i o akci před třemi roky, kdy si společně se třemi členy extrém týmu Horizont zaběhl přes sedm set padesát kilometrů k Baltskému moři.

„To vymyslel Milan „Dany“ Daněk. Já totiž předtím ještě nebyl u moře, a tak Dany navrhl, aby to nebylo takové fádní, že si tam zaběhneme,“ zavzpomínal Macura. Ihned jsem reagovala, že na to člověk musí mít asi dobrou fyzičku, ale málomluvný šestatřicátník mě opět dostal. „Ani ne, protože jsme to běželi štafetově. Vždycky tři jeli na kole, jeden běžel a po několika kilometrech jsme se vystřídali. Myslím, že stačí být tak průměrně zdatný.“ Když ale uviděl můj nevěřícný pohled, dodal: „No ten by asi trochu trpěl. Ale když je člověk lepší průměr, tak to není tak hrozné.“

V posledních třech letech jste se několik měsíců plavil na plachetnici Victoria. Jak jste se na loď vůbec dostal?
Navštivil jsem jednou akci v blanenské Ulitě, kde právě přednášel kluk, který se na Viktorce plavil. A lákal tam.

Hned vás to tedy tak nadchlo?
Ani ne, ale asi za půl roku jsem si na to vzpomněl, takže jsem si na toho kluka sehnal kontakt a zavolal jsem mu. On mi řekl, že loď je v Polsku, a tak jsem se na ni jel podívat.

Proč? Co vás k tomu vedlo?
Měl jsem tady sice stálé zaměstnání, ale chtěl jsem nějakou změnu. Už se mi třeba nechtělo každý den vstávat ráno do práce. (úsměv). Také ten kluk na přednášce načrtl docela zajímavá místa, kam se popluje. My jsme nakonec sice pluli přesně na opačnou stranu, ale to je takový drobný detail. Dal jsem tedy v práci výpověď a vydal se do Polska.

O plachetnici Victorii už jsem slyšela dříve. Byl o ní i nějaký dokument v televizi…
Ano, to je ta plachetnice, která je podobná plachetnici Fernanda Magalhaese, se kterou z počátku šestnáctého století poprvé obeplul svět. Záměrně říkám, že naše Viktorka jí je podobná, protože ze staré lodi se nedochovaly žádné plány. Je to plus mínus kopie a tak trochu podle fantazie. Začala se stavět už před skoro čtyřiceti lety v Polsku. Stavělo se nejdříve docela svižně, ale pak čím dál pomaleji, až se přestalo stavět úplně a jen se o stavění kecalo. Potom se utopil hlavní organizátor a loď zůstala dvacet let nedostavěná. Po letech ji koupil český jachtař Rudolf Krautschneider, přetáhl ji do Čech a v devadesátých letech ji začal dostavovat. V roce 1999 se pak loď vydala na plavbu kolem světa a skutečně svět za pět let obeplula.

Jak je Viktorka velká?
Celková délka je dvacet tři a půl metrů, stěžeň má sedmnáct metrů, široká je pět metrů a tonáž je pětašedesát tun. (Vysvětluje ještě, že v přístavech se sklápí čelen, takže loď je kratší a méně se za ni platí.)

Abyste mohl plout, musel jste projít nějakým konkurzem?
Spousta lidí se tam přijede podívat a mluví o tom, ale stejně potom neplují, takže žádný konkurz tam není. Prostě když má člověk čas, může plout. Já osobně jsem z uzlů uměl tak uzel na balíku a na botách, ale když člověk není úplné nemehlo, naučí se to. Díky tomu, že teď je GPS navigace a podobné pomůcky, může loď ovládat žák základní školy.

Kam jste měli v plánu plout? Opět plavba kolem světa?
Druhá plavba kolem světa sice v plánu byla, ale padlo to. Nejprve nám Ruda před těmi třemi roky navykládal, že pojedeme na Island. Ale za chvíli bylo jasné, že s tou posádkou, kterou měl k dispozici, by to nešlo. Kromě Rudy neměl nikdo žádné zkušenosti. A aby člověk doplul na Island, je potřeba mít dost zkušeností a také hodně štěstí.

Jak to?
Protože v Severním moři není moc dobré počasí. Jsou zde pořád bouře, takže na plutí jsou to dost špatné vody. Ti, co plují třeba na Jadranu, si po čtrnácti dnech říkají, jací jsou velcí borci, ale v podstatě nic nezažili. Island byl takový cíl, aby se člověk měl čeho chytit. Během té plavby také někteří zjistili, že je to jinak, než si přestavovali z knížek a ve svých fantaziích, takže nakonec v Norsku ze sedmi lidí zůstali jenom čtyři. A to ještě jeden trpěl mořskou nemocí a další z těch čtyř byla dcera kapitána, které bylo asi patnáct. Tehdy jsme obepluli Norsko a pak jsme zakotvili ve Švédsku, kde Viktorka zůstala přes zimu. Loňské prázdniny jsme také pluli na Island, ale dopluli jsme jen nedaleko Shetlandských ostrovů, protože nám ve velké mořské bouři popraskala konstrukce lodi. Bylo by zbytečné riziko plout dál, takže jsme se vrátili do Polska, kde jsme loď pak dva měsíce spravovali.

A kam jste pluli letos?
Ještě letos v zimě jsme měli plout do Španělska. Pak z toho ale sešlo a naším cílem měla být Země Františka Josefa. Mně se tam s nimi nechtělo plout, takže jsem byl rozhodnutý, že vystoupím na severu Norska a dojedu odsud na kole. Během plavby se ale plán opět změnil a nakonec jsme pluli na Shetlandské ostrovy a odsud jsme jeli do Norska, kde jsme se potápěli. Tam to bylo bezva. Je tam krásně čistá voda a také spousta vraků. V Norsku pak kvůli zdravotním problémům zůstal na pevnině Ruda a dal nám za úkol, ať doplujeme do Polska.

Stal jste se kapitánem?
Ano. Byl jsem jednooký mezi slepými. Nikdo lepší tam prostě v tu dobu nebyl.

Jak je plavba financovaná? Máte třeba sponzory?
Sponzory nemáme. Peníze dává každý do společného banku a z toho se všechno platí. Já jsem měl nějaké peníze našetřené, a když jsem pak byl přes zimu ve Švédsku, našel jsem si nějaké brigády.

Plavíte se na plachetnici. Plujete tedy jen, jak fouká vítr, nebo si pomáháte motory?
Plachetnici postavili bez motoru. Když pluli kolem světa, musela ji občas tahat jachta, která plula taky. Jinak ale až do Ameriky pluli jen na vítr. Tam pak z vraku získali dva motory. A protože na lodi byli šikovní kluci, z těch dvou motorů poskládali jeden funkční a ten je teď v lodi.
Motor se používá hlavně na manévry, když se vplouvá nebo vyplouvá z přístavu. Jinak na volném moři se snažíme co nejvíce plout na plachty.

Jakou plujete rychlostí?
Většinou se to pohybuje rychlostí babičky o holi. (smích) Když to pluje dva tři uzle neboli pět kilometrů za hodinu, jsme spokojení. Nejrychleji jsme pluli asi osmnáct kilometrů.

Kdy vám během těch plaveb bylo nejhůř?
Když se nám letos dvakrát porouchalo kormidlo. Poprvé nám vyskočilo lano od kormidla u Shetlandských ostrovů, zrovna když jsme byli mezi vrtnými plošinami. Naštěstí jsme to ale za tři hodiny spravili. Měli jsme štěstí, že nebyly velké vlny. Za špatného počasí by to spravit nešlo. A když nemáš na lodi kormidlo, to je, jakoby ti někdo v autě ukradl volant. Podruhé nám lano prasklo, když jsme pluli do Dánska. Pár dní potom pak byla největší bouřka, kterou jsem na moři zažil. Měl jsem tedy strach, aby to neruplo znova. Na lodi navíc nebyl Ruda, takže jsem z toho byl dost vyplašený. Naštěstí ale lano vydrželo.