Trávníčková uvedla, že pro ni není prioritou výše odškodnění, ale přeje si, aby nález přispěl ke zrychlení justice. „Hlavní je to, aby soudní řízení netrvala dvacet let, zvlášť pokud to jsou řízení tohoto typu, kdy se člověk brání zásahu do svých osobnostních práv. Po takové době už řízení samo o sobě ztrácí smysl," řekla advokátka.

Podle ústavního soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka lze skutečně úterní nález vnímat také jako apel na soudy, aby rozhodovaly v přiměřené lhůtě. „Nikdo z nás by asi nechtěl procházet řízením po dobu dvaceti let," uvedl Fenyk. Doplnil, že podobně vleklé spory jsou relativně málo časté.

Původním podnětem k žalobě na ochranu osobnosti byl článek o Trávníčkové, který vyšel v dubnu 1991 v regionálním periodiku Týden u nás. Podle článku neoprávněně inzerovala své právní služby, což podle ní nebyla pravda.

Redakce se v následujícím čísle pokusila uvést informace na pravou míru a poskytla právničce prostor k reakci, přesto se nepodařilo odvrátit soudní spor. Trval roky, advokátka ale nakonec nevysoudila ani omluvu, ani odškodnění od vydavatele. Spor skončil až v prosinci 2011 odmítnutím její ústavní stížnosti.

Poté žena začala kvůli délce řízení usilovat o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Justice při výpočtu vycházela ze základní částky 15 tisíc korun ročně. Takto stanovenou sumu 292 500 korun ale soudy ještě snížily o sedmdesát procent, aby zohlednily jednak náročnost sporu, jednak chování a procesní postup Trávníčkové, která využila všechny prostředky ke své obraně.

Advokátka tak za průtahy vysoudila jen 87 750 korun. S částkou nesouhlasila, proto podala ústavní stížnost. Podle ústavních soudců je sedmdesátiprocentní snížení odškodnění nepřiměřeně tvrdé, zvláště s ohledem na extrémní délku řízení.