Akce Kulak, pak samota. I přes to trápení bych do strany nevstoupila, říká žena

Jak váš otec nesl vystěhování?

Nikdy se přes to nedokázal přenést. Vzpomínal na to málo, strašně ho to bolelo. Bojoval v československých legiích a takhle se mu odplatili. Když se z legií vrátil, rozhodl se spolu se třemi sourozenci, že prodají svoje hospodářství a odkoupí zbytkový statek v Mistříně. Dostali tehdy 350 tisíc korun a 470 tisíc si ještě museli půjčit, statek byl totiž prázdný, nic tam nebylo. Museli tam zařídit i elektřinu.

Jak statek vypadal?

Bylo to tam obrovské, jenom budova měla hektar a půl. Pěstovali jsme různé plodiny, měli jsme krávy, koně, prasata, všechno, co člověka napadne. Starali jsme se o to všichni dohromady, byli jsme zvyklí pracovat i jako děti. Moc jsme si toho kvůli splácení půjčky dovolit nemohli.

Rodinu sedláka z Hodonínska vysídlili protiprávně, rozhodl soud po 66 letech

Co se stalo, když jste půjčku doplatili?

Dva nebo tři roky jsme tam hospodařili a potom nám statek vzali. Stalo se nám to už jednou asi rok a půl před koncem války, tehdy přišli Němci. Řekli tatínkovi, že mu nevěří, protože byl legionář a že se buď přidá k nim, nebo o statek přijde.

Jak se rozhodl?

Tehdy jim řekl, že je Čech a žádný Němec. Museli jsme odejít. Bylo mi asi deset let. Němci ale neřešili, kde budeme, tak jsme bydleli u našich známých. U nich to člověka tolik nebolelo, ale když vás potom vyhodí z domu vaši vlastní lidé, už to není tak lehké překousnout. Já jsem to vnímala jinak, byla jsem ještě mladá, ale tatínek se z toho nikdy nedostal.

Jak to vypadalo, když vás stěhovali komunisté?

Stalo se to 21. dubna 1951. Nic jsme netušili, bylo to naprosto nečekané. Přijeli členové StB, neměli ani žádné dokumenty a řekli nám, ať jdeme ven a vezmeme si, co se vejde na korbu auta. Co se nevešlo, to tam zůstalo. Vzali jsme si vlastně jen postele a nějaké základní věci. Můj bratr tam tehdy nebyl, byl ve škole, tak nám pro něj nedovolili vzít postel.

Vzala jste si vy nějakou osobní věc?

Vůbec mi nic takového nepřišlo na mysl, bylo mi teprve osmnáct. Zůstala mi tam výbava, všechno. Ani žádné z hospodářských zvířat jsme si odvézt nemohli. S námi jeli jen dva psi.

Jak se členové StB chovali?

Bylo to šílené, neznali vůbec žádné meze, nebyli ani trochu empatičtí nebo shovívaví. Když jsme jim řekli, že si ještě chceme vzít ledničku, zasmáli se, že nám k ničemu nebude, že tam, kam jedeme, není elektřina. Ani nám tehdy neřekli, kam nás vezou.

Jak to vypadalo tam, kam vás odvezli?

Myslela jsem, že se z toho zblázním. Byla to jen jedna místnost, kde nebyla ani podlaha, ani elektřina. Bydlelo nás tam devět a svítili jsme si petrolejovou lampou. Nebylo tam naprosto žádné vybavení. Holá místnost. Měli jsme jen postele, které jsme si přivezli. Pamatuji si, že si teta jednou vzala do postele termofor a on jí tam zmrzl. Byla to hrůza.

Zdroj: DENÍK/Attila RacekVadilo vám, že je to daleko od lidí?

Bylo to náročné hlavně pro ty, kteří museli chodit do práce. Šli dvě hodiny ze samoty do Jestřabice, kde byla jediná železniční zastávka. Pak chodili ještě půlhodiny do práce. Každý den byli pět hodin jen na cestě. Museli totiž dva roky jezdit pracovat do kyjovské cihelny. Potom jim nařídili poklízet dobytek. Hlavně bratr to nesl hodně těžce.

Bydlela jste tam taky?

Ne, brzy tam pro mě nebylo místo. Musela jsem se vdát. I kdybych tam chtěla pořád bydlet a k tomu chodit do školy, tak právě kvůli docházení by to nešlo.

Jak jste život na samotě zvládala?

Byla jsem ještě mladá, v tom věku to člověk nebere tak těžce. Byla to samozřejmě hrůza, ale pro otce to muselo být podstatně horší. Když byl mladý, šel na vojnu a pak mu dvakrát sebrali všechno. Měl ze života jen deprese. Nedivím se tomu. Podrazili mu nohy v čemkoli, co zkusil. Maminka druhé vystěhování už nezažila, umřela nám hned po válce. Nastěhovali jsem se v dubnu a ona v květnu zemřela. Pořád se modlila, aby se dožila konce války.

Bydlela vaše rodina na statku ještě dlouho?

Ne, po několika letech se otec přestěhoval a našetřil nějaké peníze. Koupil potom bytovku v Kyjově na Hodonínsku, kde i zemřel.

Co jste mezitím dělala vy?

Chtěla jsem studovat ošetřovatelskou školu, což mi nedovolili, tak jsem si udělala alespoň kurz. Pak se mi narodil syn a žádné studium už nebylo možné. Pracovala jsem jako ošetřovatelka a potom až do důchodu v jeslích ve Znojmě.

Vystěhováním útrapy pro vašeho bratra neskončili. Co se mu za režimu ještě stalo?

Chtěl stejně jako já studovat, což mu zakázali. Byl tehdy ve třetím ročníku hospodářské školy v Opavě, měl totiž po tatínkovi jednou statek převzít. Komunisté ho ale pár měsíců po tom, co nás vystěhovali, vyhodili. Po čase musel nastoupit k pomocnému technickému praporu, což možná nakonec byla jeho záchrana, protože taky neměl kde bydlet.

Na samotě zůstat nemohl?

Ani pro něj tam nebylo místo, stejně jako pro mě. Poslali ho až někam na pohraničí poklízet dobytek. Bylo mu tehdy devatenáct a hodně tam trpěl. Dvakrát utekl. Nejdřív se schovával v lese, pak ale dostal povolávací rozkaz, tak se musel přihlásit. Byl v práci i o víkendech. Když chtěl přijet podívat na hrob naší maminky do Mistřína, přišel za ním nějaký muž, poklepal mu na rameno a řekl mu, že tam nemá co dělat a ať odejde.

Takže se s matkou nemohl rozloučit?

Zakázali mu to, ale on se potom na hřbitov vloupával v noci. Myslím, že pro většinu lidí je nepředstavitelné, že by se něco podobného stalo i teď.

Byla jste se na statku ještě podívat?

Dlouho jsem to místo obcházela velkým obloukem, i když manžel odtud také pochází. Po letech jsem tam dojela, maminčin hrob je totiž přímo naproti statku.

Kdo tam byl po vašem vystěhování?

Dali tam správce. Lidem z vesnice potom řekli, že se náš pozemek rozparceluje a oni z něj kus dostanou. Nechtěli, aby se nás někdo zastal. Rok jim potom dovolili, aby na půdě hospodařili. Pak jim ji vzali taky a udělali z toho státní statek.

Jak vypadá teď?

Potom, co nás vystěhovali, statek strašně zpustl. Vozí tam odpad snad z celého Mistřína. Ze starého statku tak zbyla jen jedna zeď a chtějí tam postavit pět bytovek. Už dřív tam postavili silnici a stojí tam i čerpací stanice.

Máte rodinu na jižní Moravě i na Slovensku. Kdybyste tehdy o statek nepřišli, zůstali byste blíž?

Určitě bychom se častěji scházeli a na statku pomáhali. Bylo to pro nás přirozené. Jezdili bychom tam asi i na prázdniny. I teď si ale zhruba každý půlrok zavoláme a sejdeme se tam.

Proč jste se vlastně rozhodli, že se budete soudit?

Když rehabilitovali mého bratra, řekli jsme si, že mu chceme udělat radost. Nešlo nám o majetek, jen o očištění jeho jména. Sešlo se nás devět jeho příbuzných, kteří se začali soudit, a podařilo se. Právník mi nabízel, jestli se taky nechci nechat rehabilitovat, ale řekla jsem mu, že jsem na to už moc stará a chybí elán.

Pomohli vám nějak tehdejší sousedé při pokusu o rehabilitaci?

Vyšetřování bylo tehdy velmi důkladné, ale už se nepodařilo téměř nikoho najít. Buď byli pryč, nebo už zemřeli. Jeden svědek tam o nás ale říkal, že jsme byli vždycky slušná rodina, která zaměstnávala chudé z okolí, a nikdo proti nám nic neměl.

Na nějaké odškodnění nemáte nárok?

Ne. Bylo by hezké gesto, kdyby nám alespoň vrátili ten pozemek, ale odvolávali se, že to bylo družstvo, takže to nejde. Nemyslím, že by si nás nějak vytipovali, brali asi všechny. Nejspíš je to osud.

Neuvažovala jste někdy nad emigrací, nebo vstoupení ke komunistům?

Ke komunistům bych se nikdy nepřidala, i přes všechno to trápení. Neuvažovali jsme ani nad emigrací, doma pro nás bylo prostě v Československu. Určitě by nám bylo moc smutno.

Pamětníci: Učitelé byli za socialismu hlídači výročí