ROZHOVOR s mluvčím jaderné elektrárny Dukovany najdete níže.

Na konec dubna 1986 vzpomíná třeba sedmaosmdesátiletá Hana Křečková. Tehdy se svou rodinou bydlela u Dolních Dunajovic na Břeclavsku. „Z oficiálních informací jsme se nic nedozvěděli. Kdo ovládal cizí jazyk, poslouchal zahraniční rádia. Především Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. Získali jsme tak aspoň kusé informace o škodlivosti radiace," vzpomíná.

Nebezpečí ozáření se tehdy tak bála, že na zahradě zlikvidovala veškerou zeleninu a ovoce. „Měla jsem strach, že plody jsou jedovaté. Na konci dubna a začátku května už některé dozrávaly. Všechno jsme zničili," dodala pamětnice.

Na nedostatek informací poukázal třeba Karel Hošťálek z Hvězdlic na Vyškovsku. „Média o tom tehdy nepsala. Nic jsme nevěděli," svěřil se Hošťálek.

Lepší informace měla břeclavská historička Alena Káňová. Získala je při studiu na vysoké škole v Brně. „Podrobnosti jsem zjistila od studentů ruštiny, kteří se vrátili asi rok po tragédii z výměnného pobytu na Ukrajině," vysvětlila.

Úřady tehdy následky neštěstí bagatelizovaly. „O rozsahu exploze se člověk víc dozvěděl až po roce 1990. Stejně jako o tom, že je v těch místech mrtvá zóna a o následcích výbuchu," dodala Káňová.

Havárie bezprostředně usmrtila jedenatřicet lidí, vesměs hasičů a záchranářů. Osmadvacet z nich zemřelo na akutní nemoc z ozáření. O počtu obětí v důsledku nemocí z ozáření se vědci dosud neshodnou, údaje kolísají od několika tisíc až po statisíce.

Naprosté selhání

Podle bezpečnostního experta z Masarykovy univerzity v Brně Miroslava Mareše tehdy vedoucí představitelé Sovětského svazu i Československa katastrofálně selhali v informování lidí. „Dva dny zamlčovali nehodu. Tajili také šíření radioaktivity. Po úniku radioaktivity se sice zaměstnanci elektrárny snažili o snížení úniku radiace, ale veškerou snahu překazil chaos mezi nimi," vysvětlil Mareš.

Ani v současnosti podle něj nelze vyloučit lidská selhání. „Černobyl je však varování před podceňováním kontroly a prevence. Nyní by se zřejmě státní orgány snažily informovat věrohodněji, na druhé straně by se šířila panika kvůli smyšleným zprávám na sociálních sítích," odhadl.

Jihomoravané vzpomínají i na to, že pět dnů po výbuchu jaderné elektrárny se všichni povinně účastnili průvodů k oslavě svátku práce na prvního máje. Tehdy ještě byl v ovzduší radioaktivní popílek. „Přesně za měsíc mě vzali na mimořádné vojenské cvičení. Tehdy jsme dostali osobní dozimetry a nesměli jsme je pod hrozbou stíhání otevřít," uvedl hodonínský historik Petr Gruber, tehdy voják v záloze.

Na tom, zda výbuch Černobylu ovlivnil zdraví Jihomoravanů, se lékaři nemohou shodnout. „Po Černobylu přibylo onemocnění štítné žlázy i leukémie, nicméně faktorů, které to ovlivňují je několik a nelze to přisoudit jen této havárii. Některé mutace se mohou projevit i po deseti letech, navíc tehdy je nikdo nesledoval a tak nemáme data," konstatoval ředitel Masarykova onkologického ústavu Jan Žaloudík.

Stromy rostou přímo z paneláků, říká průvodce

Adam Stejskal.

V úterý uplyne přesně třicet let od chvíle, kdy se přehřál jaderný reaktor a vybouchla elektrárna v Černobylu. Průvodce a dobrodruh Adam Stejskal bude v den výročí právě na cestě k místu nešťastné události. „Poprvé jsem do Černobylu na Ukrajině jel v roce 2013. Od té doby jsem tam byl sedmkrát. V průměru je to dvakrát až třikrát ročně, což je vzhledem k situaci na východě Ukrajiny docela často," vypočítává Stejskal, který dělá průvodce Expedition clubu.

Podle něj je důvodu k návštěvě Černobylu hned několik. „Jde především o zvědavost a touhu zjistit, jak se lidé vyrovnávají s katastrofou takového rozsahu. V Pripjati, což je největší město přímo u elektrárny, v době výbuchu žilo přes padesát tisíc lidí. Při zvládání pohromy bylo potřeba přivézt tisíce autobusu pro lidi," vzpomíná na minulost cestovat.

Upozorňuje také na to, že Pripjati bylo přepychové město. „Nyní se větve stromů opírají do zrcátek autobusů a keře prorůstají prázdnými chladícími pulty u supermarketů a stromy rostou z paneláků," popisuje město třicet let po havárii.
Při návštěvách Černobylu také někdy narazil na vědce, kteří v místě zkoumají radioaktivitu. „Když budete přímo u elektrárny pěstovat ředkvičky, můžete je sníst, protože nenatáhnou radioaktivitu. Houby a mechy jsou pravý opak. Třešně jsou někde napůl. Dužina je bez problémů, ale pecka do sebe radiaci dostane. Takže se musíme dávat pozor, abychom nějakou nespolkli," prozrazuje Stejskal. 

Na Ukrajinu jezdí vždy se skupinou okolo deseti lidí. Nebezpečí mu ani dalším cestovatelům nehrozí. „Vstup kontroluje armáda. Je potřeba nahlášení a povolení pro vjezd. Kontrolují nám pasy a celou dobu nás hlídá někdo místní. Nemůžeme se pohybovat volně," doplnil.

Nejčastěji se podle něj na výpravu k bývalé jaderné elektrárně vypraví ti, kteří mají s radiací zkušenosti. „jsou to například doktoři nebo ti, kteří vystudovali radiologii. Ale na výpravu se mnou už jeli i kluci z jaderné elektrárny Temelín a Dukovany," popisuje.

Přesto se ozáření nebo radiace neobává. „Jaderné palivo při výbuchu vyletělo do vzduchu a dopadlo jen někde. Zamoření v Černobylu není kontinuální, je jako levhartí kůže. Pokud tedy víte, kde se pohybovat, nedostanete se nad úroveň běžné radiace. Obava z toho, že se vrátíme a budeme svítit, je zbytečná," uklidňuje.

Kvůli bezpečnosti tak návštěvníci nemusí mít ani ochranné obleky. „Radiaci na dozimetru měříme po cestě. A běžná hodnota v Černobylu je 0,04 mikro sievert," shrnuje Stejskal, který jezdí například i do Turecka nebo bývalé Podkarpatské Rusi.

EMA ZEZULOVÁ

Dukovany mají jiné reaktory

Dukovany /ROZHOVOR/ – Nehoda jako v Černobylu? Podle mluvčího Jiřího Bezděka v Jaderné elektrárně Dukovany nehrozí. „Prošla mnoha vylepšeními a vydrží i silné zemětřesení nebo blackout," uklidňuje Bezděk.

Promítly se zkušenosti z černobylské havárie už do stavby posledních dukovanských bloků a počátku jejich provozu?

Každou jadernou událost sledujeme a vyhodnocujeme. Díky sdílení zkušeností ve světové organizaci provozovatelů jaderných elektráren Dukovany neustále modernizujeme.

Jsou vaše reaktory typově podobné černobylským?

Jsou zcela odlišné. Černobylský reaktor byl jednookruhový, pára pro turbínu se generovala přímo v něm. Měl velkou nevýhodu v tom, že jeho konstrukce umožňovala výkonovou zpětnou vazbu, při které rostoucí výkon štěpení v reaktoru podporoval své další zvyšování. Naše reaktory jsou dvouokruhové. To znamená, že páru vytváří až v odděleném sekundárním okruhu. Konstrukčně jsou nastavené tak, aby výkon v případě jeho růstu brzdily.

Co všechno dukovanská elektrárna vydrží?

Je připravená jak na maximální projektovou havárii, tak na zemětřesení do šestého stupně Richterovy stupnice či extrémní vichřici. Zvládne i blackout distribuční soustavy.

MARTIN MOŠTĚK