Umělecké lití do roku 1989? Fučík i Gottwald

V tomto díle seriálu můžeme konstatovat, že devatenácté století nebylo pouze stoletím páry, ale také umělecké litiny. Zásluhou dvou géniů tehdejší doby, majitele blanenských sléváren starohraběte Hugona Františka Salma-Reifferscheidta a jejich ředitele Karla von Reichenbacha.

Ti pozdvihli blanenské železárny a jejich výrobky z umělecké litiny na špičkovou úroveň. Díky jejich známostech navrhovali produkty na odlití pro Blansko nejlepší sochaři v habsburské říši, a to především z okruhu tzv. Vídeňské sochařské školy. V samotném uměleckém ateliéru blanenských železáren pracovali, podle parafráze z Arabely, umělci druhé kategorie. To ovšem neznamená, že by nebyli dobří. Jen nedosahovali takové proslulosti jako jejich vídeňští kolegové.

Postupem času se dostávala umělecká litina do těžké krize. Období první republiky se stalo labutí písní blanenské umělecké litiny. Do uměleckého ateliéru ČKD byli přijati vynikající moravští sochaři Rudolf Hlavica a Antonín Šamla, kteří se snažili navrhovat stále nové věci. Definitivní ránu umělecké litině v Blansku zasadila druhá světová válka a komunistický puč v roce 1948.

Na okraji zájmu

Po něm byla slévárenská činnost ČKD zcela podřízena vnucené orientaci na budování těžkého průmyslu a strojírenství. Umělecké lití bylo velice okrajovou záležitostí. Tato tradice se udržovala prostřednictvím odborného učiliště ČKD Blansko, kdy se odlévaly hlavně práce suvenýrového charakteru a drobné plastiky podle starších předloh. Bohužel v 50. letech 20. století byly také mnohé unikátní modely nenahraditelně zničeny. Nové předměty se odlévaly příležitostně, a to zásluhou posledního výtvarníka závodu Antonína Šamly.

Po roce 1955 se opět začaly v blanenském závodě odlévat busty, plakety i sochy, nejdříve z litiny, posléze především z bronzu, jenž je mnohem technologicky snazší k odlití. S počátkem normalizace nastala politická poptávka pro odlévání nejen monumentálních plastik, ale i dalších děl k propagandě komunistické strany. Mnohdy se jednalo o sochy v nadživotní velikosti. Autoři těchto soch měli většinou, i když ne vždy, v kapse knížku člena komunistické strany.

Gottwald? Pocta slévačům

Byly vytvořeny například busty a sochy od sochaře Miloše Axmana, žáka Vincence Makovského – Julius Fučík, V. I. Lenin, Alois Skoták, Karel Marx nebo Klement Gottwald. Nevzhledná monumentální socha Klementa Gottwalda stála od 70. let 20. století na blanenském náměstí Republiky. Po sametové revoluci v roce 1989 byla naštěstí odstraněna a dnes stojí, s dalšími sochami a bustami, na nádvoří blanenské slévárny DSB Euro. Ne jako symbol komunismu, ale jako pocta vynikajícím blanenským slévačům.

Dalším umělcem, který tvořil pro ČKD Blansko, byl sochař Jan Simota se svou monumentální sochou Antonína Zápotockého, která stávala v Praze. Tento umělec byl v období normalizace rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a jeho vedení je často hodnoceno jako bezinvenční a formalistické.

Lenin v Seattlu

U pražského výstaviště stávala do roku 1990 další socha odlitá v Blansku – Julius Fučík od Miloslava Šonky. Zajímavý osud mělo dílo bulharského sochaře usazeného na Slovensku, Emila Venkova. Jeho bronzovou sochu V. I. Lenina, která byla v roce 1988 instalována v Popradu, koupil za 13 tisíc dolarů Američan Lewis Carpenter a za dalších 41 tisíc dolarů ji dopravil do amerického Seattlu, kde dodnes stojí jako součást venkovní galerijní expozice.

V železárnách ale nevznikala pouze prorežimní díla. Najde se zde spousta plastik, která po umělecké stránce snesou přísnější měřítka. Známá je plastika Býka z corridy z roku 1980 od Vincenta Vinglera anebo od slovenského sochaře Tibore Bártfaye socha Bosorky, kterou můžeme obdivovat v podhradí bratislavského hradu.

Z drobnějších děl je třeba zmínit plaketu Ludvíka Svobody od pražského sochaře a medailéra Jiřího Prádlera, jenž byl jedním z posledních žáků slavného sochaře Otakara Španiela. Jiří Prádler je mimochodem autorem posledního desetihaléře České republiky. V Praze rovněž nalezneme sousoší Johanna Keplera a Tychona Brahe od nedávno zesnulého sochaře Josefa Vajce.

Celkový objem uměleckého lití se tedy značně zvýšil na konci 70. let 20. století. Vzniklo několik monumentálních kašen a především začala rekonstrukce velkých litinových staveb – kolonáda v Mariánských Lázních či Národní divadlo v Praze. Blanenské slévárny ČKD byly v celém Československu jediným podnikem, který takto náročné rekonstrukce zvládal. Město Blansko může být na své železárny, jenž v roce 1698 založila hrabata z Gellhornu a později zvelebila knížata ze Salmu, velice pyšné.

JINDŘICH ČELADÍN (autor pracuje v Muzeu Blansko)