„Na základní škole jsme v divadelním kroužku chtěli natočit nějaký horor, což bylo tehdy cool, ale byli jsme přece teprve šesťáci,“ obhajuje důvod, proč jeho prvním divadelním počinem byla pohádka s názvem Tři zázračné věci. „Jako podklad posloužila slohová práce spolužačky ze školy, ale nakonec z toho stejně vznikla bláznivá komedie,“ přibližuje vznik filmu jeho režisér a zároveň jeden z herců.

Pohádka slavila úspěch i za hranicemi regionu a Vít si ještě téhož roku za svůj první filmový pokus odnášel hlavní cenu ze soutěže Český lvíček. „Soutěž měla několik kol a s každým postupem jsme si stále častěji říkali, že to není možné, abychom se hned poprvé dostali tak daleko,“ diví se doteď svému úspěchu v dobách, kdy ještě nevěděl, že si ho zopakuje i se svým dalším filmovým kouskem.

„V osmé třídě jsme natočili Správnou volbu, příběh o tom, co jsme všichni tehdy prožívali, tedy o výběru povolání,“ přibližuje další, mnoha cenami ověnčený film sebevědomý autor, podle kterého není umění udělat dvouhodinový film, nýbrž z několikahodinového záznamu vystříhat dvacet minut tak, aby byly pro diváka dost atraktivní. Několikrát také neopomene zdůraznit, že jeho filmové úspěchy byly vždy kolektivní.

„Nefunguje to tak, že si sám řeknu, že něco bude. Jasně, že musím mít nějaké kreativní myšlení a organizační schopnosti, ale hlavní je souhra s ostatními. Vybrat si správné lidi je nejdůležitější,“ vysvětluje klíčový postup Vítek a současně v každé větě skloňuje jméno spolužáka Filipa Kubíka. „Sedíme spolu od první třídy a bez jeho pomoci by moc mých projektů nevzniklo. Například natáčel oba mé filmy. Je skvělý kameraman,“ vypráví s obdivem o další známé postavě blanenského amatérského divadla.

Před dvěma lety vyměnil mladý režisér film za divadlo a nyní hraje pod vedením Evy Petrželové. „Prostřednictvím herectví se realizuji, chci slyšet lidi se smát, takže mým rukopisem je určitě energie,“ zamýšlí se nad tím, čím je jako herec charakteristický.

Přestože divadelní prkna jsou místem, kde si může užívat podle něho největší odměnu - divácký potlesk ve stoje - není jisté, že na nich zůstane napořád. „Chci toho vyzkoušet co nejvíc, abych si potom mohl vybírat. Teď je pro mě divadlo nejdůležitější, ale netvrdím, že u toho skončím.“

Kromě dvou dramatických představení ho totiž v blízké době čeká ještě jedna velká událost. „Dostal jsem nabídku spolumoderovat mezinárodní česko-slovenské setkání mladých lidí na Velehradě,“ nastiňuje další výzvu, která přijde na řadu v červenci. Ačkoli i s moderováním má zkušenosti, provázet akcí pro deset tisíc lidí bude i pro něj těžký oříšek.

Otázce, proč nestuduje na umělecké škole, se směje. „Na to se mě ptá každý, ale já gympl považuju za takový nutný základ, kde získám obecný rozhled. Navíc pořád polemizuji mezi uměním a vysněnou medicínou,“ prozrazuje.

Přesto si ale nedokáže představit, že by divadlo pověsil na hřebík úplně: „Když už jsem jednou do umělecké branže šlápl, tak ji jen tak neopustím. I tady mám nějaké cíle. Třeba se podívat jak se film a divadlo dělá jinde. A nemusí to být ani Hollywood. Londýn by stačil. Pro začátek.“