VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Domácí násilí: Váza

Blanensko /ANKETA, HLASUJTE/ - Oblastní charita uspořádala literární soutěž na téma domácího násilí. Název celé soutěže je Mít možnost otevřeně promluvit.

10.11.2009
SDÍLEJ:

Ilustrační foto.Foto: Deník

VÁŽENÍ ČTENÁŘI, HLASUJTE PRO NEJLEPŠÍ PŘÍSPĚVEK K TÉMATU DOMÁCÍ NÁSILÍ V PRAVÉM HORNÍM ROHU, DĚKUJEME.

Váza

"CRRRRR" chrčí mi na nočním stolku budík. Jedním pohybem padá k zemi, kde se rozpadne na sto miniaturních koleček a pružinek. Proč si ho proboha pořád nařizuji? Zasraný zvyk. Chtě nechtě mě to donutí vstát. Stoupnu si ovšem tak rychle, že se ihned odporoučím k zemi. Zahučí mi v hlavě a můj žaludek ochotně vyklopí svůj obsah. Zásahu neunikne ani peřina ani já. Kruci, znechuceně se zvednu, ale teď už pomalu, s rozvahou. Namířím si to ke koupelně, ovšem v polovině mě to chytne zase. Zacpu si rukou pusu a polknu. Uf, zvládl jsem to. Hořká chuť žaludečních šťáv s napůl rozloženou čínou ze včerejška udělá své.

DALŠÍ ČLÁNKY NA TÉMA DOMÁCÍ NÁSÍLÍ NALEZNETE ZDE

S křečovitými záchvaty vyzvracím všechen obsah do mísy. Celé mé tělo se dostalo do jedné třesoucí agonie. Z posledních zbytků energie se doplazím do sprchy. Se sundáváním oblečení se ani neobtěžuji. Pustím na sebe ledovou vodu, která mě jakš takš probere. Sednu si. Pomalu ze sebe sundám zvratky načichlé a teď už i vodou nasáklé prádlo. Naventiluji sprchu na přijatelnou teplotu a nechám na sebe téct příval vody, co bičuje mé tělo. Odplavuje všechnu šípnu a hnus za posledních pár týdnů. Zvonění telefonu mě vytrhne z mikrospánku. Já blb jsem si ucpal odtok a voda se pomalu, ale jistě rozšiřuje po celé koupelně i přilehlém záchodě. Jen co si to uvědomím, snažím se vodu zastavit. Telefon pořád už asi minutu v kuse na mě řve to svoje „pip pip“. Začíná se mi do krve dostávat adrenalin a potom, co sebou švihnu na mokré podlaze, cloumá se mnou vztek. Dva a půl kroku mi chybělo k telefonu, když přestal zvonit. Nakopnu si prst u nohy o skříň. Se vztekem a zároveň nadějí v hlase zvedám sluchátko. "Co je?" ale na druhé straně se už ozývá jen obvyklý šum.

"Do hajzlu!!" zaječím, vyškubnu telefonní drát ze zástrčky a telefon letí do nejbližšího rohu. Předměty kolem mě lítají vzduchem. Tu se rozbije o zeď váza, tu zase rozmlátím kovovou židlí rádio. Nehledím na cenu, nehledím na nic. Jen se mnou cloumá vztek. Pomalu to ze sebe všechno vybiju. Zhroutím se ke kraji obývacích dveří a jen tupě zírám do místnosti, která vypadá jako po hurikánu. Všude částečky skla, kusy nábytku, obrazů. Upoutá mě však jedna věc. Po čtyřech dojdu k místu, kde kdysi stála televize a nedbám na to, že se mi do kolen zapichují střepy. Je to ona! Je to ta její nejoblíbenější váza. Přesně ta, co jí dal k jejich prvnímu výročí svatby. Ona si na ně vždycky potrpěla. Bohužel váza nepřežila jeho záchvat vzteku.

Sebral ze země její tři části a snažil se je dát dohromady. Ale jak tlačil a chtěl sebevíc, neměl dar kouzlit. Pukliny se nescelily, jak si myslel. Nic nebylo tak, jak si jako plachý hoch představoval. Nic v životě nedokázal. Byla z něho živoucí troska. Po smrti toho jediného, co kdy celým svým srdcem miloval, po smrti jeho ženy a dítěte s nimi zemřela všechna jeho chuť žít. Ano, měl mnoho žen po její smrti, ale každá jiná nebyla jako ona. Ať se snažila sebevíc. On je za to obdarovával pouze ranami. Způsoboval jim bolest. Způsoboval bolest všem okolo. Neměl rád nic živé, vše se mu příčilo. Nic pro něj nebylo dost dobré. Ano, asi se to muselo stát, musel přijít trest. Musel přijít někdo, kdo by ho potrestal za jeho neuvážené činy. Za zlomené ženské a dětské srdce. Ano, asi to mělo být jedno z dětí, které se slzami v očích bil. To dítě, které se snažilo bránit svou milující matku před tímto monstrem. Snad tak to má být správně…

Vstal jsem z koutu a hodil na sebe jedno z nejméně špinavých věcí, co jsem našel. Jako každodenním rituálem jsem posbíral láhve a šel je vyměnit za další příval alkoholu. Za moji jedinou, milovanou útěchu. Hodím bednu do auta a ulicí zahučí tůrující motor. Za mnou zbude jen oblak prachu. Nic nedbám na nadávající sousedku. Ví sama, co mi může. Pustím si rádio na plné pecky a mířím známou trasou dál. Jedu stále opuštěnou ulicí. Na to, že bylo dopoledne, překvapivě nikdo nikde, cesta byla prázdná. Takovou ji za 30 let co tu bydlím neznám. Ale moc tomu nevěnuju pozornost, bylo pro mě důležité jen to, abych dostal svojí denní dávku alkoholu. Abych mohl na vše zapomenout.

Jeden člověk ovšem nikdy nezapomněl. Nikdy nezapomnělo to dítě, co bránilo svou matku. To dítě, z kterého se stal urostlý muž, co si říkal ochránce zákona. Ve snech se tomu velkému muži stále objevoval. Nikdy se na jeho pomstu nemělo zapomenout. Nikdy ji z hlavy nevypustil. Každým okamžikem plánoval jeho potrestání. Nechtěl, aby z toho jen tak lehce vyvázl. Nikdy mu neodpustí to, co dělal jemu a jeho matce. Ano snad to mělo tak být…

Jako vždy zastavím před obchodem. Vyměním prázdné láhve za plné, ze zadní kapsy riflí vytáhnu příslušný obnos a mířím zpět domů. Nikdy se nikde nezdržuji. Na co taky. Nemám rád světlo, celý se třepu, abych už mohl být konečně sám se svou kapkou alkoholu. Naučeným škubnutím zastavím před naším opuštěným domem.

Už dávno tu nebyla ta krásná, upravená zahrádka. Ta odešla s jeho poslední ženou. Sám na to nedbal, nedbal na nic, jen mít pořád co pít, bez alkoholu přišly křeče a záchvaty zvracení. Vždy když chtěl přestat, nikdy to nedokázal. Neměl důvod. Vlastně ,on to opravdu ani nechtěl.

Z malého chlapce vyrost velký muž s citlivým srdcem. Pro druhé by se rozdal. Jeho matka na něj byla pyšná a nikdy si neodpustila to, že na něj vztáhl ruku cizí chlap. A on byl tak šlechetný, že jí to nikdy nevyčítal, několikrát ji to sám řekl. Vždyť ona za to nemohla! Jak rostl chlapec, tak taky rostla jeho fantazie pomsty. Chtěl, aby trpěl. Aby trpěl jako on s matkou. Nikdo o tajném přání muže nevěděl, ani matka ne. V bezesných nocích při službě o tom snil. Přemýšlel, jak nejlíp se pomstít.

Už u dveří otevřu první láhev. Stáhnu ji na ex. Potěšen tou chutí zavřu za sebou dveře. Na přivítanou mě praští do nosu pach zvratků. Rychle otevřít okno a pozvracenou peřinu vyhodit na balkon. Naučeně prokličkuji mezi zbytky jídla a oblečení. Do ruky vezmu ovladač a s láhvemi si zalezu do postele. Blik a televize hraje. V hlavě mi probleskla myšlenka. Ještěže jsem tady všechno nerozmlátil. Tady v pokoji bylo vše netknuté i s tou špínou. Ze začátku jsem snažně uklízel, ale později se to pro mě stala holá zbytečnost. Dokonce to bylo snad i útulnější. Už jsem ji za každým rohem neviděl. Po dvou lahvích už mi bylo všechno jedno. Byl jsem alespoň na okamžik volný.

Dnes, když už je z chlapce muž. Dnes, když vstával, cítil, že je ten pravý čas. Že dnes se to má stát. Ano, už když otevřel oči, to věděl. Měl to naplánované do posledního detailu. Ráno zavolal do práce, že je mu špatně. Nasedl do auta a jel před dům tyrana. Znal tu cestu jako po slepu. Kolikrát ho sledoval. Kolikrát snil. Teď to mělo přijít. Ani dnes tyran nezklamal, hodil do kufru bednu s cinkajícími lahvemi a rozjel se do blízkého obchodu. Nejel za ním. Věděl, že se do 30 minut vrátí.

Dělat to tak každý den a ani dnes nezklamal. Jen co vyjel za roh ulice, mladý muž vyběhl z auta. Už to nebyl ten dospělý muž, stalo se z něj během okamžiku zase to ustrašené malé dítě s chutí se pomstít. Dveře byly odemknuté, už dávno je nikdo nezamykal. Otevřel je a zhnuseně musel odvrátit svou tvář, ten smrad v něm vyvolával návaly zvracení. Dal si před pusu kapesník a šel prohledávat byt. Nic. Vůbec nic se nezměnilo, snad jen přibyl nepořádek. Čím víc byl uvnitř, tím víc se mu vybavovaly vzpomínky. Teď už nemohl couvnout. Byl skálopevně rozhodnut. Cítil to, teď už nešlo o pomstu. Byl to chtíč. Ano, snad se to mělo tak stát!

Po třetí flašce sice usnu, ale celou dobu se nervózně převaluji. Bylo tu něco jinak, něco se mi nezdálo. Snad by mě chtěl i můj vnitřní hlas chránit. Jen kdybych mu dal šanci a neopíjel ho čím dál víc. Vždyť už jsem měl problém vstát, natož se udržet chvíli v sedu. Usnu, ale v zápětí mě to probudí. Jsem dezorientovaný. Zamžikám na postavu stojící přede mnou. Televize byla vypnutá, to bylo to, co mě vzbudilo. Stín se ke mně blížil stále víc. Leč se snažím, nedokážu nic rozpoznat, celý svět je v jednom kole. Teď na mě dokonce promluví. "C-Cože? Co jsi to říkal? Nerozumím ti." ten blížící se stín mi naháněl hrůzu a co víc, můj žaludek se zase začal nervozitou ozývat. V hlavě mi začne bušit, postava se znechuceně odvrátila. Z dáli rozumím jen "Neměl jsi to dělat. Né jí, né mě. Nikomu." I když jsem se snažil bránit, po těch flaškách to nešlo. Cosi mi ta postava přiložila na ústa. Byl to kapesník něčím napuštěný, byl vlhký.

V tom spatřil ten známý pohled. Viděl ten pohled ustrašeného dítěte. Ten nenávistný pohled, co na něj už jednou koukal. Jenže kdy? Kdy to bylo? Nedokázal si vybavit. A dál už nevěděl nic, jen se ponořil do snu, ve kterém se vrátil do minulosti.

Z vyděšeného chlapce vyprchaly všechny obavy. ON-On to dokázal! Je v jeho moci. Netušil jak moc to bude jednoduché. Jak snadné bylo vyčkat, až usne. Nenáviděl ty jeho oči, nenáviděl jeho tvář. Nenáviděl jeho hlas. Přešel mu mráz po zádech. Takovou mělo to místo nad ním moc. Tak strašně chtěl vypadnout z toho bytu a už se nikdy nevrátit, ale měl poslání a to musel vykonat. Nedovolí mu, aby ubližoval dál lidem. Bylo to jeho poslání policisty. -Chránit obyvatele města-

Hodiny v kuchyni konečně odbily osmou večerní. Venku nastala tma a on se mohl pod její záštitou schovat. Našel rozbitý budík, co kdysi patřil jeho matce. Ležel na zemi rozpadlý na malé kousíčky. Na památku si vzal jedno malé ozubené kolečko, které pro něj znamenalo svobodu. Svázal tyrana do kozelce. Odvláčel ho do přistaveného auta. Netušil, jak může být těžký. Kolikrát jako policista tahal opilce domů ke svým rodinám. Kolikrát pomáhal saniťákům nést oběti nehody. Ale u něj nesl nejen jeho tíhu, ale taky své vzpomínky. Své vzpomínky, na vše zlé, co za chvíli odhodí v dál.

Ocitl se ve snu o pár let zpět, přesněji do doby, kdy u něj bydlela žena s malým chlapcem. Myslel si, že ona bude ta pravá, že ona mu ukáže cestu ven z toho začarovaného kruhu vzpomínek na svou mrtvou ženu. Snažila se, ale přesto to nebyla jeho žena. Čím déle s ní žil, tím větší měl k ní a jejímu synu averzi. Jak jen taková káča může žít a jeho milovaná žena zemřela? Jak to ten nahoře mohl dopustit? Tak sakra jak? Jednou jeho pohár trpělivosti přetekl, když nemohl najít svojí druhou ponožku. Pamatuje si ten pocit úlevy, když na ní poprvé vztáhl ruku. Každou ranou se odplavoval smutek. Později mu už nestačilo ji zbít jednou za čas, musel ten pocit zažívat znovu a znovu. Už mu nestačilo bít ji, měl velkou chuť udeřit i toho malého ufňukaného hajzla. Napřáhl ruku a udeřil. Chlapcova tvář se tlakem otočila na druhou stranu. Ovšem ten malý ani nevzlykl, to ho dopálilo ještě víc. Napřáhl se k další ráně. Chtěl znovu udeřit, v tom ho ovšem zarazil chlapcův pohled. Jeho blankytně modré oči se mu vpíjely do těch jeho. Po tváři mu skanula jen jedna, jediná slza. Slza plná utrpení. Ty jeho oči. Ano, už ví, kde ty jeho oči viděl. Už ví, že to nebyl jenom sen, přišel si pro něj, přišel se pomstít!

Vše dělal automaticky. Nebylo cesty úniku. Pomsta mu zaslepila oči. Neviděl doprava, neviděl doleva. Na světě byl jen on a pomsta. Uložil konečně tyrana do vozu a pomalu vycouval. Rozjel se vstříc svobodě. Nedbal na to, že porušuje značky, byl si jist, že zde nikoho nepotká, vždyť už ráno tuto cestu uzavřel. Pro policistu to bylo tak snadné. Nikomu to nepřišlo divné, protože se na tomto úseku stále něco opravovalo. Uzavřel tedy celou ulici a pro jistotu si zapnul majáček na svém autě, jako policisté byli nuceni ho sebou vozit pro náhlé případy. Čím více se blížil k místu, tím byl klidnější. Míjel domy, míjel tisíce životů lidí, co neměli ani ponětí, co chce udělat. Striktně dodržoval plán a ten mu s lehkou samozřejmostí vycházel. Zastavil na okraji jejich malého městečka. Zastavil u městského hřbitova a otevřel bránu. Byla zahákla jako vždy. Nikdo neměl důvod ji zamykat. Zaparkoval přímo před kaplí a v duchu děkoval architektovi. Otevřel dveře, z kterých na něj dýchnul závan něčeho posvátného. Na otomanu ležela rakev přichystaná na zítřejší pohřeb. Snadno ji pootevřel a s nechutí posunul tělo mrtvého starce. Zašel do auta a přitáhl k ní omámené tělo toho trapiče lidských duší. S notnou dávkou odhodlání a vysílení ho dostrkal do rakve. Uložil ho vedle těla, rozvázal mu ruce a nohy, do ruky mu strčil baterku a s hysterickým smíchem zaklapl víko. Ehm, jenže jeho skvělý plán nepočítal s tím, že rakev nejde nějak zajistit proti otevření. Během chvíle začal panikařit. "Uklidni se, klídek, to zvládneš, podívej se po okolí, určitě se něco najde, je to v pohodě," začal si mladý muž šeptat pro sebe klidným až strašidelným hlasem. Šla z něho hrůza, už to nebyl ten bezmocný chlapec. Ovládal ho chtíč po pomstě. Snad mělo se to tak stát??

"Tma? To už je noc? Sakra, proč je tu tak málo místa? Hm, je to tak krásně semišové . . COŽE? Semišové?" během chvíle byl už plně při vědomí. „Já nemám v posteli semiš!“ To mu v hlavě probleskla vzpomínka na ty oči. Ty, v kterých viděl jenom krev. Bělmo zalité krví. Všude kolem tma a málo místa. Nikdy neměl rád stísněný prostor, nikdy kvůli tomu nejezdil výtahem. Bože, pomoc! Nemohl dýchat. Dusil se, v hlavě mu bil tep jako o závod. Vše více vnímal. „Bože nemůžu dýchat!“ Jeho tělem zavládla panika. Snažil se dostat ven. Moment! O něco zavadil. Není tu sám. Pod rukou našel baterku. S třesoucí rukou ji rozsvítil a nasměroval nahoru, jen co mu to rakev dovolila. Zamžikal. Tolik světla nečekal. Cosi ho šimrá na krku. Tam, tam to spatří. Jako v záchvatu začne mlátit do horního víka. „Pomooooc!" Ječí, řve.

Znovu se vrátil dusící reflex z uzavřeného prostoru. Nehty se mu zadírají do dřeva. Opět se ho zmocní záchvat. Otočí se a zvrací přímo do otevřených úst mrtvoly. Ta se na něj šklebí. Tvář stáhnutou v grimase. Jedno oko zalepené a tím druhým se na něj neustále dívá. Při každém jeho pohybu, při každém záchvatu ho skelné oko doprovází. Snaží se víko vykopat, vymlátit se z toho. Nehty zůstaly zaryté v dřevu. Na svrchní desce už nebyl semiš, zůstaly tam pouze zbytky látky nasáklé krví. Krev mu teče z prstů, z nosu. Tam kde byly kdysi nehty, je teď čerstvé maso. Krev je rozpitá všude po víku a nejen na něm. Jeho rozdrápané tělo se svírá v křečích. Leží tam ve zvratkách s mrtvolou. Už i na něj začíná přecházet mrtvolný, nasládlý zápach. Už to není ta silná osoba, co dokázala udeřit dítě. Sám je malé plačící dítě. Jeho tělo se zmítá mezi záchvatem pláče, zvracení a hysterického smíchu. Teď už je klid. Smířil se se svým osudem. Smířil se se svým osudem blázna a snad jím i byl? Snad mělo to tak být…

TemsteaG

Vyberte nejlepší příspěvek na téma domácí násilí

Váza

50 %

Výlet

0 %

Uvězněná

13 %

Třikrát a dost

13 %

Tak tohle už ne

0 %

Proměna

0 %

Násilí mezi námi

13 %

Mít možnost otevřeně promluvit

0 %

Příběh hodné holky

0 %

Doživotní prokletí

0 %

Létající dívka

0 %

Starej se o sebe

13 %

Hlasovalo: 8

Anketa byla ukončena

10.11.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační fotografie.

Jak bude vypadat ještě nenarozené dítě? Vědci pracují na ukazování budoucnosti

Sofie Ševčíková, 47 centimetrů, 2,39 kilogramu, 6. 8. 2017, Blansko, FN Brno
15

Novorozená miminka Blanenska 33. týdne 2017

Výpustek táhne. Jeskyni si už prohlédlo 200 tisíc turistů

Moravský kras /FOTOGALERIE/ - V jeskyni Výpustek nedaleko Křtin na Blanensku byli v pátek krátce před polednem jako na trní. Před vchodem postával televizní štáb a pracovníci Správy jeskyní Moravského krasu. S taškou plnou knih a pamětním listem. Vyhlíželi návštěvníka s pořadovým číslem 200 tisíc. A ten k Výpustku přijel při zpáteční cestě z dovolené ze Slovenska do Mladé Boleslavi. „Mám velkou radost. Po cestě z dovolené jsme se stavili za tátou a vyrazili si na výlet. A teď takové překvapení. Kdysi jsem byl v Punkevních jeskyních, ale to už je dávno. Podzemí mě zajímá stejně jako bývalé vojenské objekty. Do Výpustku jsem se chystal už delší dobu,“ usmíval se Jaroslav Kaše.

AKTUALIZOVÁNO

Srážka auta a vlaku u Olbramkostela: dva lidé zemřeli, malá dívka bojuje o život

Olbramkostel /FOTOGALERIE/ – Málo frekventovaný železniční přejezd u stanice Olbramkostel na Znojemsku se stal v pátek svědkem nebývalé tragédie. Přímo na přejezdu se srazil osobní motorový vlak se Škodou Octavia. Srážka si vyžádala dva lidské životy. 

Křetínku o víkendu rozčeří dračí lodě

Letovice – Svaly napjaté k prasknutí. Ruce s pádly zabírají na plné obrátky. Ve svižném rytmu bubeníka. Na přídi štíhlé lodi se šklebí rozeklaná dračí hlava. Už po sedmé rozčeří hladinu Křetínky dračí lodě. V pátek při tréninku. Bitva o vítězství vypukne v sobotu před devátou hodinou ráno. Jediné, co ještě pořadatelům dělá starosti, je počasí.

Ženy na kandidátkách do voleb? Na jižní Moravě stále vzácnost

Jižní Morava /INFOGRAFIKA/ – Šestadvacet politických stran a hnutí chce na podzim kandidovat v Jihomoravském kraji ve volbách do poslanecké sněmovny. Brněnský deník Rovnost zanalyzoval kandidátky desítky stran, které mají podle posledních průzkumů šanci získat alespoň tři procenta hlasů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení