Příběh hodné holky

Jmenuji se Evženie. Nevím, co jsem svým rodičům provedla, že mi v roce sedmdesátpět dali tohle jméno… Prý po prababičce, ale /prababi promiň/ už v první třídě jsem to začala brát jako nějakou pomstu, nebo co… Ve třídě jsme měli tři Markéty, dvě Lucie a Jany a pak samá další normální (!) jména. Každopádně žádnou další Evženii neznám, jen jednu paní z vedlejší ulice, ale té je asi sto let. Asi si myslíte, že je to malichernost, vy co se jmenujete Zdena, Pavel nebo Václav, ale zkuste si to! Přijdete někam a řeknete Evženie – pronesou: „to je krásné jméno“ - ale myslí si chuděrko, co jsi komu provedla… Ale já nic neprovedla, prostě jsem k tomu přišla a hotovo, tak jako má někdo jiný odstátý uši nebo šilhá, prostě to tak je. Ale co, možná taková Otýlie by byla horší. Nedávno jsem se koukala na net a víte kolik nás v republice je? 1215! Možná bychom mohly založit nějaký klub… Jeden kluk od vedle se jmenoval Adolf, to bych taky nechtěla – Ádo, Ádínku, Adolfku, fuj! No já mám zas Evžo, ach jo. Jedna tetička mi říkala Evžičko, tu jsem teda měla obzvlášť ráda.

Jsem z vesnice. Bydleli jsme v malé domku a bylo nás hodně. Máma byla s námi doma a otec dělal v lomu, nebyli jsem chudí, ale na vyskakování to taky nebylo. Je zvláštní, že se mi vlastně nechce na to vzpomínat, ale když už jsem si začala psát ten deník… Učila jsem se dobře, fakt. Bavilo mě to, vlastně jsem ani nechodila ven, buď jsem psala úkoly nebo něco četla nebo pomáhala mamce, mám totiž tři bráchy a ti teda uměli spíš udělat svinčík. Měla jsem jednu kamarádku, ale ta se odstěhovala do města ve třinácti a nějak přestala komunikovat. Tehdy taky ještě nebyly mobily, chápete. Telefon jsme neměli, nebyli jsme žádná šlechta. Chtěla jsem jít na gympl, tedy spíš učitelka říkala, že bych mohla, s dvěma dvojkama prý mě určitě vezmou, ale otec nechtěl. Prý : „Ať se holka vyučí a nejančí!“ Máma se mě tehdy zastala, ale nešlo to, prostě co řekl on, to bylo. Mně to ani tak nevadilo, učňák byl pár kilometrů a žádná paní doktorka jsem být nechtěla, vlastně mi to bylo jedno.

Ve středu jsem byla u našich, otec nebyl doma, nějak jsme se k tomu vrátily (což se tedy nestává, většinou se bavíme na téma vaření, zdravotní stav babičky nebo pěstování jahod):
„Kdybys tehdy šla na ten gympl, mohlo to dopadnout všechno jinak…“
„Proč, mami?“
„Co já vím, měla jsi na to, je to škoda, mohla jsi dopadnout líp…“
Nerozuměla jsem jí, spíš jsem NECHTĚLA rozumět. Naštěstí přišel otec, tak jsem už nemusela odpovídat. Ostatně proč bych měla povídat o tom, jak jsem v tom domově pro matku a dítě šťastná, jak si užívám a po večerech sleduji s ostatními matkami superstar ve společenské místnosti. Copak jsem masochistka??
„Měla by ses přestěhovat k nám, nahoře je jedna cimra volná,“ promluvil táta / takhle se mu musí říkat /. “ Dala bys tři tisíce za měsíc a máš jídlo i bydlení.”
“Ondra by musel změnit školu, možná po prázdninách,” vymluvila jsem se, naštěstí on už o tom znovu nezačal.
Sama si pokrytecky říkám, že je to částečně pravda, ale spíš je to tak, že za mě už dávno rozhodují jiní, dřív rodiče, teď úředníci, charitativní pracovnice a koordinátoři, nebo jak si všichni ti lidi říkají…
“ Přijedu příští sobotu, kluci se v šest vrátí,” prohlásila jsem a sháněla se po kabátu.
“Co Pepa, už ho našli?“ ptal se ve dveřích otec. Doufala jsem, že se na to nezeptá. “Zatím nic,” odsekla jsem a utíkala na vlak.
Pepa je manžel. Tedy byl. Vlastně pořád je, aspoň na papíře. Teď je pohřešovaný, myslím, že takhle to ti policajti říkali, prostě zmizel, není k dosažení, nikdo o něm neví. Jsem ta poslední na světě, kdo by ho chtěl najít.

Byl můj první chlap. Jezdil k nám s pečivem, když jsem po učňáku nastoupila do prodejny. Pohlednej třicátník s knírkem, vždycky se smál a říkal mi slečno Evo, někdy Evičko, fakt milej. Když jsem s ním přišla do jiného stavu, bylo mi devatenáct. Měla jsem ho strašně ráda. Nic nebyl problém, měl ve městě garsonku, za pár týdnů mě vzal k sobě a já byla nejšťastnější na světě. Doktoři chtěli, abych zůstala už od čtvrtého měsíce doma, tak jsem jen vařila, prala a celý zbytek času věnovala milovanému čtení, je tady úžasná knihovna, určitě si to umíte představit.

Pepa vstával ve tři. A za pět minut cvakly dveře, nikdy jsem se nesnažila pochopit, jak je to možné, protože ta představa mě děsí, prostě to tak bylo.
Dával mi pusu na tvář. Vracel se v poledne, jídlo měl na stole, pak si dal pivo a šel spát, na hodinu, někdy dvě. Nepil, to jedno si dal, ale jinak jen když měl volný víkend. Kupoval mi oblečení! Nevím jak to dělal, už jste někdy viděli chlapa v butiku? Když jsem mu říkala, ať neutrácí, mávnul rukou. Měli jsme všechno co jsme potřebovali, i když Pepa platil alimenty na holku z prvního manželství, oba jsme neměli žádné náročné koníčky a ta garsonka zas tolik nestála. Jednou jsme byli v Krumlově na té epopeji, Pepa si všiml, že čtu o Muchovi a v neděli mě tam vzal, byl úžasný. Když se narodil Ondra, bylo to ještě lepší, v bytovce jsme byly tři, co jsme rodily skoro ve stejném termínu, tak jsme se o všechno dělily, navštěvovaly se, časem i chodily ven.
…
…teď by to mohlo skončit…
…
Ale nekončí. Pepa přišel o práci. Prý zpronevěřil tržbu. Co je to za nesmysl? Proč, co by s těmi penězi dělal? Šla jsem za jeho vedoucím, nic mi neřekl, jen něco naznačil o nonstop hernách. Dobrá, nejsem tak pitomá, zeptám se ho. Vyjel na mě, prý co si myslím, že to je blbost a on šéfovi přišel na sviňárny, takže to odnesl. Věřila jsem mu. Našel si novou práci, už ne nastálo, jezdil s taxíkem. Tedy úředně byl na pracáku, ale taxikáře přece nikdo nekontroluje…Finančně to bylo ještě zajímavější, mateřská, dávky na bydlení, podpora, peníze z taxi… Tedy já to vlastně ani nevěděla, peníze vždycky držel Pepa, já dostávala na jídlo a když jsem ušetřila, což nebyl problém / byla jsem z domu naučená šetřit /, tak jsem mohla s holkama zajít na kafe.

A pak se to stalo. Byl konec srpna, seděly jsme s Andreou a kočárama na zahrádce na pěší zóně a popíjely kafe. Kouřila jsem. Pepa to nevěděl, ale co? Už jsem nekojila a že si dám jednou za týden u kafe dvě lightky? Proč bych mu to povídala, jen by nadával, sám je nekuřák / u taxikářů! /.
Ani jsem si nevšimla, jak přijel, najednou stál u stolu. Nic neřekl, jen mi vrazil facku, zrovna když jsem si potahovala, takže cigareta odletěla a já měla co dělat, abych nespadla ze židle. Otočil se, odešel do auta, protočil gumy a byl pryč. Scéna jak z filmu…
“Co to bylo?” zeptala se Andrea.

Nezmohla jsem se na slovo. Vyhrkly mi slzy. Rychle jsme zaplatily a šly. Andrea mě vzala k sobě, daly jsme si dvojku a mluvily, ale neuměla jsem jí to vysvětlit. Myslela si, že je na mě takový i doma, ale já to nechápala. Později mi řekla, že bil i bývalou ženu a že se to VŠEOBECNĚ vědělo! Bylo mi to celé strašně trapné, tak jsem se po hodině sebrala a šla domů. Uložila jsem chlapečka a sedla si do křesla. Byla jsem zmatená. Pořád jsem se ptala - co jsem provedla, proč se to stalo…? Nemůžu říct, že ta ostuda mi nevadila, ale mnohem horší byly jiné otázky. Co když je opravdu takový, co když to udělá znovu?
…
Udělal.
…
Nene, ten den ne, ani ten týden, ani měsíc. Večer přišel s kytkou a omluvil se. Špatnej den, průšvih v práci… Proč jsem mu neřekla, že si zapálím, klidně by mi to dovolil…? Odpustila jsem mu, poprvé.
Před svátky jsme měly dýchánek s holkama z učňáku. Ani nevím, jak mě kontaktovaly, s žádnou jsem se nestýkala. Pepa chtěl vědět, kdy přijdu, tak jsem mu řekla, že asi v jedenáct, to mu stačilo. Přišla jsem o půl druhé, Ondra měl bolení bříška a plakal.
Já měla druhý den bolení hlavy, rukou, nohou a duše. V potravinách jsem jen tak prohodila, že jsem upadla na chodníku / ještěže ty Vánoce byly na sněhu/ a za pár dnů jsem mu odpustila podruhé.

Odpouštět jsem se naučila skvěle, jako nějaká světice, možná je to tím jménem, ale jako svatá Evženie bych skončit nechtěla…a Evženie r. 255 jako křesťanská panna umučena
Zakázal mi stýkat se s kamarádkami… Zbytečně, copak si myslí, že se budu vyžívat v líčení jeho zkratů? Milé holky, tak mě včera zase zmlátil, vidíte ten monokl? Koukejte na ten vyražený zub, dámy!
…
Trvalo to šest let. Zvykla jsem si. Máme přece děti, k Ondrovi přibyl ještě Filip. Párkrát u nás byli policajti, nevěděla jsem, kdo je volal, teď už to vím, jeden soused – důchodce. Nechápu, jak se dozvěděl, že se zrovna něco děje, ani já ani Pepa jsme u toho nebyli hluční. Časem už jsem jsem se naučila, jak je odbýt. Některé už jsem znala i jmény. Minulé Vánoce /zase Vánoce!/ přijel jeden nový – tedy spíš nová. Ta se odbýt nedala, druhý den u nás byla znovu a pak zase. Musela jsem na výslech. On to vlastně nebyl výslech, bylo to dopolední kafe v bistru. Řekla jsem jí, jak to tehdy opravdu bylo s tou natrženou slezinou…

Pepu pustili po třech měsících z vazby, ale domů se nevrátil, možná proto, že mu to soud zakázal, možná zapomněl…
O té otcově nabídce ale budu muset uvažovat, byt jsem nezvládla a tady taky nemůžu zůstat věčně…
Zítra zajdu na matriku, zeptám se, kolik bude stát změna jména. A přímení taky..

A večer napíšu znovu, slibuju.

hodná holka Evženie K.