Domácí násilí: Násilí mezi námi

Násilí mezi námi

Násilí je nedílnou součástí lidské společnosti. Tak, jako šedé teskné ulice města jsou lemovány špinavými reklamními billboardy, je naše společnost lemována stínem násilí. Pořád se ptám – je v dnešní době něčeho takového zapotřebí? Odpovědí jsou stovky zpráv, článků a videí, které popisují a zachycují lidskou zlobu v okamžiku, kdy vytryskla tak, jako čirá voda z podzemního pramene.

Války, vyrovnávání účtů, rasová netolerance, šikana, domácí násilí, znásilnění. Pokud jsme se stali obětí některého z těchto hanebných činů, víme, co v nás tato událost zanechala.

Bolest a fyzické rány se časem zahojí, avšak část, která je v každém z nás, se už nikdy nevyléčí. A tou je duše.

Můžeme se někdy vyrovnat s ponížením, které pro nás přichystali zlomyslní vrstevníci, či bezohlední rodiče, partneři? Může se žena, která byla znásilněnou, a tím jí byla ukradena možnost prožívat citově i fyzicky normální partnerský život, někdy smířit s pocity, které v ní ten okamžik zanechal?
Realita nám trhá křídla, tak náruživě používaná v našem dětství. Z čistě bílých perutí nám zůstávají zčernalé pahýly trčící do prázdna. Nemožnost letu nás uvrhá do temných zákoutí, ve kterých se krčíme a zkřehlé ruce natahujeme ke staré žárovce. Ta však jen líně zabliká a zhasne.

A naděje vyhasne s ní.

Tak jako hemživí červy rozežírají mršinu, i nás si takto vychutnává agresor. Pomalu, zlehka. Však ono z nás nic nezbyde. A když, kdo si všimne vybělených kostí ležících v prachu?

Ono se ale stane, že zázračná síla dá do pohybu i tyto kosti. A kruh se uzavírá. Vyděšená oběť časem odhodí bílý plášť a do ruku pozvedne dýku. Dokáže ji zabořit i do těl svých přátel. Dýka zbrocena jejich krví jí dopadne k nohám.
Lituje.
Lituje?
Lítost není lékem.
Za těch pár desítek století se nám medikament proti násilí nalézt napodařilo.
Myslím si, že se ho ani nikdy nalézt nepodaří, i když se říká, že naděje umírá poslední...

Anna Fuksová