Umělecký kovář Antonín Juračka spojuje tradici s modernou

Cítím, jak se mi na zádech tvoří kapičky potu. Dunivé bouchání, jež postupně rozvibruje všechny prachové částice na podlaze i ve vzduchu, sílí. Vydávám se dál a brzy zjišťuji, že původcem těchto ruchů není nikdo jiný než mladý kovář Antonín Juračka. Důvodem, proč jsem k němu do kovárny přišla je, že chceme společně s Velkopopovickým Kozlem a čtenáři Deníku najít nejšikovnějšího fachmana blanenského regionu, kterého pak Kozel odmění za poctivou práci a jeho řemeslný kumšt.

Tip na jednadvacetiletého kováře Antonína Juračku zaslala jeho přítelkyně Anna Müllerová. Sympatická rusovláska se sama pyšní několika unikátními ručně kovanými šperky z dílny svého přítele. Úspěch kovářského řemesla připisuje Antonín Juračka především jeho neobvyklosti. Lidé od počátku až do konce vidí, jak celý výrobek vzniká. Člověk do něj dá i něco ze sebe. Je to jiné, než čekat u stroje, z kterého za pět minut vypadne konečný produkt.

Odměnou po práci je pro Antonína Juračku především sprcha a po dni stráveném ve výhni kovárny odpočinek v chladné místnosti. Po dokončení objednaného výrobku je to pak především spokojenost lidí, pro které šperky, kříže, ploty, zábradlí nebo nože dělá.

Zeptala jsem se Antonína Juračky na tajemství jeho úspěchu. Prozraďte nám, co podle vás děláte lépe než ostatní a kvůli čemu se Vaši zákazníci stále vracejí?

„Myslím, že moje výrobky jsou typické kombinací tradičního řemesla s novodobým uměním. Vyhýbám se barokním kudrlinkám a sázím spíše na jednoduchost, přirozenost a moderní design. Kování doplňuji poctivými přírodními materiály, jako jsou například dřevo, sklo a kámen.“

Na co se nejvíce těšíte po dni plném práce?

„Především na to, až se vysprchuji a smyji ze sebe špínu a pot z kovárny. Rád pak s kamarády a přítelkyní zajdu do hospody na chlazené pivo. Hlavně musím někam, kde je chládek.“