Oldřichová: Sport je cirkus. Zkazily ho peníze

V roce 1948 byla první československou sprinterkou, která startovala na olympijský hrách. „Já vlastně měla tři atletické kariéry. A v každé z nich jsem byla v podstatě hvězda. Ať už po válce, nebo v krajském přeboru v Blansku, či na světových veteraniádách. A to mi doktoři kvůli srdeční vadě zakazovali běhat. Dodnes mě ale mrzí, že jsem z Londýna přijela s prázdnou, bez medaile. Na bronz jsem měla," říká vitální čtyřiaosmdesátiletá žena, která žije v Boskovicích.

Celý sportovní svět teď žije olympiádou v Londýně. Sledujete ji v televizi?

Mě už sport v televizi v poslední době moc nezajímá. Spíš mě rozčiluje. Vadí mi, že se z toho stal takový cirkus a byznys. Vše pokazily peníze. Sportovci si neskutečnými tréninkovými dávkami ničí zdraví, někteří dopují. Jak jsou v tom peníze, je to špatné. Když se běží stovka žen, vypínám televizi. Vždyť některé ze sprinterek na sobě skoro nic nemají. Nejvíc mě ale dokáží vytočit ta oslavná gesta atletů v cíli (napodobuje jamajského sprintera Usaina Bolta).

To ani nikomu nebudete fandit?

Docela se mi líbí tenis. Fandit budu oštěpařce Barboře Špotákové. Ale vysedávání u televize a sledování olympiády neplánuji.

Máte za sebou velmi bohatou sportovní kariéru orámovanou startem na olympiádě. Před čtyřiašedesáti lety jste startovala právě v Londýně. Vzpomenete si ještě na vaše vůbec první atletické vítězství?

Ve čtvrté třídě jsem vyhrála běh přes školní dvůr. To mi bylo deset. Pan učitel Moravec tehdy hlásil před celou třídou, že Olga vyhrála maraton přes školní dvůr. (smích) No, bylo to asi dvacet metrů.

A jak to bylo s vaším sportováním dál?

Já v dětství neměla ke sportu moc blízko. Byla jsem pořád nemocná, hubená a taky dost rozmazlená. U nás v rodině navíc nikdo nesportoval. Až po válce, když jsem chodila do školy v Přerově, jsem začala s atletikou v tamním oddíle SK Přerov. V té době se moc netrénovalo. Prostě jsem začala běhat a vyhrávat. Byla jsem přírodní talent. Mimo to jsem skákala do výšky a běhala ve štafetě.

A váš první závod na sto metrů?

Tehdy ještě nesměly dorostenky na stovce závodit a já v Přerově porazila všechny ženy. V Praze z toho bylo pozdvižení, že jsem vůbec startovala.

Postupně jste se na stovce zlepšovala, až jste v roce 1948 zaběhla famózních 12 sekund. A vytvořila československý rekord…

To bylo v Praze na sokolském sletu, kde jsme měli zároveň mistrovství republiky. Na vojenském stadionu byla rychlá dráha.

Tento výkon znamenal jistou účast na londýnské olympiádě…

Já už rok předtím (1947 pozn. red.) byla na stovce v Evropě mezi nejlepšími. To, že pojedu na olympiádu, jsem tak nějak čekala. Škoda že to dopadlo tak, jak dopadlo. Můj čas 12 sekund by tam stačil na druhé místo.

Věřila jste si na medaili?

Já měla rezervovaný bronz. Emil Zátopek totiž vyhrál na desítce a z pětky měl stříbro. Na stovce jsem prohrála v semifinále o prsa. Samozřejmě jsem to obrečela. Rozhodla cílová fotografie. První start jsem ulila a pak už jsem se bála padnout do výstřelu. Já se starty v podstatě nikdy pořádně nenaučila. Předběhla mě Cynthia Thompsonová z Jamajky. Ve finále nakonec skončila poslední, šestá.

Startovala jste i na dvoustovce. Tam jste v rozběhu dlouho vedla, ale těsně před cílem upadla…

Po dešti byla škvárová trať rozmoklá. Upadla jsem.

Z Londýna máte i zajímavý zážitek. Potřásla jste si rukou v Buckinghamském paláci s britskou královnou…

Tehdy jsme tam z naší výpravy byli tři. Emil Zátopek, basketbalista Zoltán Krenický a já. Královna se mě ptala, jak se mi líbí Londýn a jak se mi daří na olympiádě. Řekla jsem jí, že jsem nebyla moc úspěšná. Anglicky jsem uměla slušně. Ještě si pamatuji, že tehdejší olympijská vítězka, oštěpařka Herma Baumová z Rakouska, se dost podivovala, co já, která nic na olympiádě nevyhrála, v paláci vůbec dělám. (smích)

Bylo vám tehdy dvacet, úspěšná sportovkyně. Točili se kolem vás na olympiádě chlapi?

Nabídku k sňatku jsem žádnou nedostala. Jen nějaký anglický ctitel mě dopisem zval na rande. Přišla jsem před stadion a nikdo tam nebyl. Mně se tehdy líbil rozhlasový sportovní reportér Štefan Mašlonka. Byl velmi galantní a příjemný. Nosil mi kabelku.

Po olympiádě přišel v roce 1949 životní závod na mezistátním utkání SSSRČSR v Moskvě. Na stovce jste porazila mistryni Evropy Zinaidu Sečenovou…

Tohle vítězství je pro mě nejcennější. Byla jsem jediná z žen, která Rusky v tom mezistátním utkání porazila. Mezi muži vyhráli jen Zátopek a Fikejs. Běžela jsem ještě překážky. Byla jsem dobrá a Rusky ze mě asi měly strach. Jedna z nich mi spadla na třetí překážce do cesty a já závod nedokončila.

V roce 1949 jste se vdala, přestěhovala do Boskovic a na více jak deset let s atletikou sekla…

Prostě jsem zblbla. Zamilovala se. Manžel chtěl rodinu. Já v té době stejně cítila, že už se nemůžu na stovce zlepšit. Z legrace teď říkám, že jsem přišla rovnou z Londýna do Boskovic a s atletikou byl konec. Ještě chvíli jsem se snažila alespoň sama trošku trénovat, ale nešlo to. Atletika mě přestala bavit. Věnovala jsem se proto naplno rodině.

V šedesátých letech jste se ale v dresu blanenské Metry na závodní dráhu přece jen vrátila…

Z legrace jsem blanenským trenérům říkala, že až ty jejich žákyně budou závodit za ženy, tak se k nim přidám. A to se taky stalo. V osmatřiceti jsem si udělala osobák v dálce. Za dopoledne jsem na závodech zvládla stovku, překážky, dálku a štafetu.

Ještě v padesáti letech jste zaběhla stovku za 13,5 sekundy. To je neuvěřitelné…

No, to už byla éra veteraniád. V podstatě má třetí atletická kariéra. I tady se mi dařilo. Soupeřky nevěřily, že jsem všechny své nejlepší časy zaběhla na škváře. Na tartanu jsem poprvé běžela až v roce 1977.

Čeho si kromě sportovních úspěchů v atletice nejvíce ceníte?

Asi toho, že jsem věděla, kdy je čas skončit. Zažila jsem to dvakrát. Po olympiádě a pak po porážce na stovce v Římě v roce 1985. To je podle mě pro sportovce to nejtěžší. Skončit včas, než bude pro smích.

Královna sprintu

Olga Oldřichová (rozená Šicnerová)

* 1. června 1928 Břeclav

narodila se v roce, kdy ženy poprvé startovaly na olympijských hrách

po druhé světové válce začala s atletikou v oddíle SK Přerov, brzy se vypracovala do československé sprinterské špičky

držela československé rekordy v bězích na 60, 80 a 100 m

v roce 1948 zaběhla 100 m za 12 s, tento československý rekord držela až do roku 1960, 100 m zaběhla v čase 12 s celkem třikrát

v roce 1948 startovala na OH v Londýnějako první československá sprinterka, na 100 m skončila v semifinále, celkově na 7. místě, na 200 m skončila po pádu v rozběhu

v roce 1949 při mezistátním utkání SSSRČSRporazilav Moskvě sovětskoumistryni Evropyz roku 1946 na 100 mZinaidu Sečenovou

5x mistryně republiky

nejlepší atletka mistrovství republiky v roce 1949

reprezentantka ČSR na mezinárodních závodech

v 21 letech přerušila aktivní atletickou kariéru,přestěhovala se do Boskovica založila rodinu, postupně se jí narodili tři synové

v roce 1956 získala titul mistryně sportu

v 60. letech se k atletice vrátila a závodila za blanenský oddíl Spartak Metra v krajském přeboru, vytvořila si osobní rekord ve skoku dalekém výkonem 525 cm, závodila na tratích na 100 m, 80 m překážek, ve skoku dalekém i štafetě 4 x 100 m.

v 70. a 80. letech se zúčastnila řady veteraniád: startovala 20x na českých a 5x na evropských a světových závodech (Göteborg, Hannover, Helsinky, Štrasburk, Řím) 1. a 2. místa na 100 m a ve skoku dalekém.

ve svých padesáti letech zaběhla 100 m za 13,5 vteřiny

v Boskovicích pracovala dlouhá léta na Střední pedagogické škole jako vychovatelka

do roku 1990 vedla mladší žákyně, které se zúčastňovaly závodů v atletice, gymnastice, v pódiových skladbách, přehlídkách na akademiích a spartakiádách

v důchodu později provázela v boskovické Galerii Otakara Kubína

v roce 1994 ovdověla

v roce 2007 byla přijata do síně slávy sportovců okresu a v roce 2009 do síně slávy sportovců města Boskovic

Sprinterka: Při novém rekordu se prostě jen vystřelilo z pistole

O TRÉNINKU. Já toho nikdy moc nenatrénovala. V době, kdy jsem závodila, žádné speciální tréninkové metody nebyly. Ani špičkoví trenéři jako nyní. Co si pamatuji, tak jsme běhali rovinky. Byla jsem asi prostě přírodní talent.

O ZRANĚNÍ. Od dětství jsem měla vrozenou srdeční vadu. Lékaři mi zakazovali běhat, ale já stejně běhala. V životě jsem neměla nic zlomeného. Ani natržené svaly, potíže s koleny nebo nějaké otoky. Zranění se mi vyhýbala. Přičítám to své životosprávě. Nikdy jsem nepila ani nekouřila. Ale přiznávám, že s jídlem jsem se nikdy nedržela zkrátka. (smích) Dodnes toho sním poměrně dost. Až v pokročilém věku jsem měla problémy s bolavou achilovkou, ale tu mi vyléčil blanenský doktor Kráčmar. Poslal mě tehdy na elektroléčbu. Ta mi pomohla.

REKORDY A MEDAILE. Rekordů jsem měla docela dost. A medailí také. Ale na nejvyšším místě je pro mě ta památná stovka z Moskvy v devětačtyřicátém, kdy jsem porazila Sečenovou. To bylo mé největší vítězství. Pak si velmi cením toho, že můj československý rekord na 100 metrů vydržel až do roku 1960. A také toho, že jsem po olympiádě v roce 1948, než jsem ukončila kvůli rodině kariéru, na stovce neprohrála.

NEJVĚTŠÍ PORÁŽKA. Moje největší porážka přišla v roce 1985 na veteraniádě v Římě. Na stovce jsem skončila až čtvrtá. To bylo pro mě něco strašného. Běželo se až v jedenáct večer. Já dodnes nemám večerní závody ráda. Ani v televizi. Byla jsem unavená a pak v cíli i hodně naštvaná. Po doběhu jsem si řekla, že končím. Byla jsem prostě zvyklá vyhrávat.

O SPORTU. Ze sportu a atletiky se stal jeden velký cirkus, který ovládají peníze. Když jsem vytvořila rekord, tak se na stadionu jen vystřelilo z pistole. Za titul mistryně sportu jsem dostala vázu. To je v porovnání se současností k smíchu. Za medaile a rekordy se dostávají miliony. To podle mě sport kazí. Navíc se dopuje.

NESPLNĚNÉ SNY. Ten prohraný rozběh na olympiádě v Londýně mě pořád ještě štve. Bylo to o prsa. Myslím, že na bronzovou medaili jsem měla. Škoda, no.

ŽIVOTNÍ MOTTO. Jsem optimista a vždy jsem se snažila brát život se vším, co přináší. Někdy to nebylo vůbec jednoduché. Ale i díky sportu jsem se se vším vyrovnala.

První poválečná olympiáda

Olze Šicnerové bylo tehdy sladkých dvacet let a jela do Londýna dobýt svět. I když na to měla, medaili nakonec žádnou nepřivezla. Sice tvrdí, že ji to i po více než šedesáti letech štve, což chápu. Stejně si ale myslím, že tehdy získala mnohem víc, než je jakákoliv medaile. Vždyť kolik lidí dnes u nás může říct, že se procházelo po Londýně s Emilem Zátopkem? Že si povídalo s britskou královnou? Vzpomínky na tehdejší neopakovatelnou atmosféru a zážitky paní Olze nikdo nevezme. My ostatní můžeme jen závidět a poslouchat její vzpomínky a smekat před dámou, kterou od sportu natrvalo neodvedl ani nešťastný pád při olympijské dvoustovce ani péče o početnou rodinu.