V rozhovoru představují projekt He-art i svoje důvody, proč se touto cestou vydali.

Jak se rodil projekt He-art?

Vorlický: Projekt se začal rodit v roce 2010, kdy dva kluby v České republice, fotbalové škola Třebíč a FC Boskovice, pracovaly v té době netradičním způsobem oproti většině menších klubů v republice. Představitelé těchto klubů k sobě našli cestu ať už v rámci různých vzdělávacích seminářů nebo tím, že se potkávali na turnajích. A jelikož jejich myšlenky byly natolik podobné, tak si řekli, že postaví svoje myšlenky na společných základech a vybudují program, který může být přínosný nejen pro trenéry v České republice, ale i pro rodiče a další příznivce pohybující se kolem fotbalu.

Daněk: Součástí toho programu je koučink, který zástupci tohoto programu přivedli do fotbalu skrze spolupracující firmy, a v současnosti se koučink učí při dělání trenérských UEFA licencí. Je to směr, kterým zjišťujeme, že se vydává nebo možná už vydala celá Evropa. Jako příklad je třeba teď Belgie, která už v poslední době díky tomu produkuje hodně zajímavé hráče. I zástupci belgického fotbalového svazu říkají, že to, že naučili trenéry koučovat, to znamená rozvíjet celý potenciál hráče – člověka, ne pouze to, jak umí kopat nohama, byl jeden z hlavních důvodů, že dneska mají hráče takové, jaké mají.

Za jeden den se asi nedá všechno předat trenérům, co bylo takovým hlavním úkolem pro tento seminář?

Vorlický: Naším cílem bylo obecně seznámit trenéry a ne jenom zabrousit do té teoretické části, ale přímo v praxi na základě jejich prožitku jim dát, nabídnout tu možnost aby se s tímto programem mohli více seznámit a víc s ním pracovat. Potom už je to volba trenérů, jestli je ten program zaujme a budou s ním chtít dále pracovat.

Byl o seminář zájem, kolik trenérů se přihlásilo?

Vorlický: Na poslední seminář se přihlásilo víc než sedmdesát trenérů. Zájem, co můžeme sledovat, je obrovský na to, co jsme schopni nabídnout. Semináře mají být zhruba pro dvacet lidí, tady jsme udělali výjimku.

Daněk: S principy programu se neztotožní úplně každý, protože tyhle principy nejsou ve společnosti úplně běžné. Principy, které respektují individualitu jednotlivce, samostatný rozvoj, sebeřízené učení hráčů, nejsou ani ve školách ani ve společnosti ani v rodinách běžnými. Každý má tendenci každého hodnotit, přikazovat mu. Každý ví, co je dobré hlavně pro toho druhého. A pro některé trenéry, stejně jako pro nás před časem, byly tyhle principy nárazem do zdi. Co teď? Jít od toho, což někteří dělají a nechtějí se tím zabývat. Anebo je to inspiruje k tomu, že jdou dál a dál…

Když laik uslyší pojem he-art, co si pod tím má představit?

Vorlický: Za prvé hlavně pilíře, na kterých to stojí. To znamená koučování. Za druhé vytváření prostředí formou svobodných her a za třetí koncentrovaná praxe. V praxi se přímo koncentrujeme na obsahové i dílčí výsledky.

Daněk: Zkusil bych to jinou větou. Je to návrat k přirozenému a tudíž efektivnímu a zdravému učení se a rozvoji individuality sportovce. V tomto případě fotbalisty. Ale využitelný pro další sporty i pro další oblasti.

Jak jste se dostali k práci s mládeží?

Daněk: Já jsem měl odmalička dva sny, od desíti, jedenácti let. Být advokát a být fotbalový trenér dětí. Během studia na vysoké škole právnické jsem zjistil, že to není cesta, kterou jsem chtěl jít a shodou okolností jsem se dostal přes fotbal ke koučování. Takže nyní pracuji jako kouč a zároveň dělám do fotbalu. Tyhle dvě věci mě hrozně obohacují a jde o plnění dětského snu.

Vorlický: Zcela přirozeně, protože jsem fotbal hrával, tak jsem u něj chtěl zůstat. A vzhledem k poměrům právě v českém fotbale jsme před třemi lety rozjeli projekt, který je obsažen i v tom programu he-art, takže pro mě to byla přirozená cesta k trénování mládeže. Každý trenér by měl prvně projít mládeží, aby po tom mohl vést týmy dospělých. Díky tomu jsem se dostal i k dalšímu vzdělávání a dnes působím jako profesionální kouč.

IVETA BORKOVÁ